Článek
Zůstala jsem sedět, dívala se na tu krabičku a přemýšlela, proč se mi vlastně celý den vyhýbal. Už od rána jsem si toho všímala. Nezastavil se u kávovaru, když jsem tam byla já. Neprohodil obvyklou poznámku o počasí nebo o tom, jak je pondělí nekonečné. Když jsem na něj mluvila, odpověděl stručně a díval se jinam.
Krabička byla obyčejná, papírová, převázaná tenkou stužkou. Nic okázalého. Otevřela jsem ji a ucítila vůni, která mi v tu chvíli sevřela žaludek. Linecké, vanilkové rohlíčky, pár pracen. Cukroví, které jsem poznala okamžitě. Nebylo z obchodu. Bylo domácí. A bylo přesně takové, jaké pekla moje máma.
Najednou mi došlo, proč se mi vyhýbal. Proč se na mě celý den skoro nepodíval. Proč byl tichý a odtažitý. Vzpomněla jsem si na náš rozhovor z minulého týdne. Seděli jsme v kuchyňce po práci, já s hrnkem čaje, on s kávou, a bavili jsme se o Vánocích. Zeptal se mě, jestli pojedu za rodinou. A já mu řekla, že ne. Že letos ne. Že máma už není a že doma by bylo jen ticho, na které zatím nemám sílu.
Neříkala jsem to dramaticky. Spíš suše, jako fakt. Ale viděla jsem, jak se zarazil. Jak najednou nevěděl, co říct. Pak změnil téma a už jsme se k tomu nevrátili. Teď jsem seděla u stolu, dívala se na cukroví a měla v očích slzy. Ne proto, že by mi bylo líto sebe. Ale proto, že někdo cizí, někdo z práce, si ten detail zapamatoval. Že někdo pochopil, že Vánoce nejsou pro všechny veselé. A že někdo našel způsob, jak to říct beze slov.
Vzala jsem si jeden rohlíček. Byl přesně takový, jaký si pamatuju. Křehký, jemně sladký, s cukrem, který se lepí na prsty. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem byla zase doma v kuchyni. Máma stála u linky, měla mouku na tričku a smála se, že toho letos upekla moc, ale že to nevadí. Že cukroví se vždycky sní. Když jsem oči otevřela, byla jsem zpátky v kanceláři.
Mezi monitory, tabulkami a e maily. A přesto se mi zdálo, že je tu najednou tepleji. Celý den jsem pak přemýšlela, jestli za ním mám jít. Jestli mu mám poděkovat. Jestli to nebylo příliš osobní. Jestli jsem si to celé nevyložila špatně. Možná to bylo jen cukroví od jeho babičky. Možná to nemělo žádný hlubší význam. Ale něco ve mně vědělo, že to nebyla náhoda.
Odpoledne, když už se kancelář pomalu vyprazdňovala, jsem ho potkala u výtahu. Stál tam sám, koukal do telefonu a vypadal trochu nervózně. Usmála jsem se na něj a řekla, že děkuju. Že cukroví je výborné. Zvedl oči a na chvíli znejistěl. Pak jen řekl, že je rád. Že doufal, že mi udělá radost. Nic víc. Žádné vysvětlování. Žádná velká gesta.
Cestou domů jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí. Ne vyřešit něčí bolest. Ne ji zlehčit. Jen ji vidět. Přiznat, že existuje. A být u toho aspoň trochu lidský. Ten večer jsem si dala k čaji ještě jeden kousek. A pak další. Nejedla jsem cukroví proto, že by byly Vánoce. Jedla jsem ho proto, že mi připomnělo, že i v obyčejném pracovním dni se může stát něco tichého a důležitého. Něco, co vás na chvíli vrátí k sobě.
Od té doby se na sebe s kolegou usmíváme trochu jinak. Neříkáme si o tom. Nepotřebujeme to rozebírat. Stačí mi vědět, že ten den, kdy se mi vyhýbal, nebyl o neochotě nebo nezájmu. Byl o respektu. O snaze neublížit. O tom, že někdy je lepší mlčet a místo slov přinést krabičku s cukrovím.
