Článek
Někdo donesl chlebíčky, někdo salát v plastové krabičce, někdo láhev sektu schovanou pod stolem, aby to nebylo moc nápadné. Seděli jsme v kuchyňce, smáli se. Bylo to přesně takové, jaké to v práci bývá. Trochu hlučné, trochu unavené, ale s pocitem, že ten den má zvláštní váhu. Že se něco uzavírá.
Pak přišel kolega, který měl ten den dorazit později. Otevřel dveře, pozdravil a v ruce držel tašku z restaurace. Ne obyčejnou igelitku, ale papírovou, pevnou, s logem, které jsme všichni znali. Položil ji na stůl a s naprostou samozřejmostí ji začal vybalovat.
Nejdřív krabičky. Jedna, druhá, třetí. Pak kelímky, malé lahvičky, pečlivě zabalené přílohy. Bylo vidět, že to není jen jídlo s sebou. Bylo to menu. Silvestrovské menu. Něco, co si člověk objedná domů, když chce mít slavnostní večer bez práce v kuchyni. Něco, co stojí víc, než kolik jsme my ostatní dali dohromady za celý stůl.
Nikdo nic neřekl. Smích pomalu utichl. Ne náhle, spíš tak zvláštně přirozeně. Jako když si uvědomíte, že jste řekli něco nevhodného, ale už to nejde vzít zpátky. Všichni jsme se dívali, jak si kolega skládá talíř. Jak opatrně rozbalí hlavní chod, jak si rovná příbory, které si přinesl vlastní. Jak se na chvíli zamyslí, kam položit ubrousek.
Najednou jsem si připadala zvláštně. Jako bychom seděli u dvou různých stolů, i když jsme byli metr od sebe. My s našimi chlebíčky z obchodu, plastovými krabičkami a salátem, který už trochu pustil vodu. A on se svým menu, které vonělo úplně jinak. Nešlo ani tak o to jídlo. Spíš o ten kontrast, který se objevil z ničeho nic.
Někdo se pokusil zavtipkovat. Něco ve smyslu, že si teda dopřál. Zasmáli jsme se, ale už to nebyl ten stejný smích. Byl opatrnější. Jako bychom si najednou dávali pozor, co říkáme. Kolega se choval normálně, nijak se nevytahoval, nic nevysvětloval. Prostě jedl. A možná si ani nevšiml, že se atmosféra změnila.
Já si v tu chvíli uvědomila, jak strašně křehké jsou tyhle momenty. Jak málo stačí k tomu, aby se rozpadl pocit sounáležitosti. Ne kvůli zlému úmyslu, ale kvůli rozdílům, které si běžně nepřipouštíme. V práci jsme si všichni rovni. Stejné stoly, stejné židle, stejný kávovar. Ale pak přijde taková drobnost a připomene vám, že to není úplně pravda.
Začala jsem přemýšlet o tom, kolik takové menu stojí. Automaticky, aniž bych chtěla. A hned potom o tom, jestli bych si ho mohla dovolit. Ne že bych po něm toužila. Spíš mě překvapilo, jak rychle mi to v hlavě naskočilo. Jak rychle se ve mně ozvalo srovnávání. A s ním i zvláštní pocit méněcennosti, který jsem si vůbec nechtěla připustit.
Silvestr má být o bilancování. O tom, co bylo a co bude. A já jsem najednou seděla v práci, jedla chlebíček a místo radosti cítila lehký tlak na hrudi. Uvědomila jsem si, jak často se porovnáváme s ostatními, aniž by to bylo nutné. Jak snadno nám někdo jiný připomene, co nemáme, i když to vlastně nepotřebujeme.
Večeře nakonec doběhla do ztracena. Dojedli jsme, uklidili stůl, otevřeli sekt a připili si na nový rok. Atmosféra se postupně vrátila do normálu, ale něco v ní zůstalo jinak. Taková drobná pachuť, kterou nedokážete přesně pojmenovat.
Cestou domů jsem o tom pořád přemýšlela. O tom, jak jedna taška s jídlem dokázala změnit celý večer. A hlavně o tom, co to udělalo se mnou. Ne ten kolega. Ne jeho menu. Ale moje vlastní myšlenky. Moje srovnávání, moje tiché počítání cizích peněz, moje pochybnosti.
Došlo mi, že nejde o to, co má kdo na talíři. Ale o to, jak rychle zapomeneme, že každý z nás má jiný příběh, jiné možnosti a jiné priority. A že pocit hodnoty by se neměl měřit obsahem krabičky z restaurace.
Byl to obyčejný silvestr v práci. A přesto mi dal víc, než jsem čekala. Nepřinesl předsevzetí ani velká rozhodnutí. Jen tiché uvědomění, že někdy stačí jeden detail, aby nám ukázal, jak křehká je naše spokojenost. A jak moc záleží na tom, kam se díváme. Ne na stůl vedle sebe, ale sami na sebe.
