Článek
Nešlo o obyčejné sousto. Bylo to mlaskání, funění, chrastění obalu a k tomu pravidelné srkání nápoje. Každé sousto jsem slyšela, jako by seděl přímo v mé hlavě. Snažila jsem se to ignorovat. Říkala jsem si, že to přejde. Že dojí a bude klid. Jenže ne. Jako by si dával záležet, aby si to jídlo vychutnal opravdu se vším všudy.
Zkoušela jsem si nasadit sluchátka, ale zapomněla jsem je doma. Otočila jsem se trochu bokem, abych na něj neviděla, ale zvuky byly pořád stejné. Čím víc jsem se snažila soustředit, tím víc mi to vadilo. A s každou minutou rostla moje vnitřní podrážděnost. Připadala jsem si malicherná. Vždyť přece jen jí. Každý někdy jí. Ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mi to bere energii víc než celá práce.
Napadlo mě, že bych mu něco řekla. Jenže jak. Prosím tě, můžeš jíst tišeji? To znělo hloupě už v mé hlavě. Nechtěla jsem působit protivně nebo přecitlivěle. Nechtěla jsem být ta, co řeší blbosti. Tak jsem mlčela. A dusila se tím.
V jednu chvíli jsem si všimla, že jsem už deset minut neudělala vůbec nic. Jen jsem seděla, koukala do obrazovky a poslouchala každý zvuk vedle sebe. Došlo mi, že problém není jen v něm. Že něco je i ve mně. Že se vlastně zlobím, ale ne na kolegu. Spíš na sebe, že to zase nechávám být.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem v životě podobné věci přešla. Nepříjemné drobnosti, které se postupně skládaly a vytvářely větší tlak. V práci, ve vztazích, v rodině. Vždycky jsem si říkala, že to není tak hrozné. Že to zvládnu. A pak jsem se divila, že jsem unavená, podrážděná a bez chuti cokoliv řešit.
Zvedla jsem se a šla si uvařit kávu. Potřebovala jsem se na chvíli zvednout, změnit prostředí, nadechnout se. U kávovaru stála kolegyně z jiného oddělení. Usmála se na mě a zeptala se, jak se mám. Automatická otázka, automatická odpověď, chtěla jsem říct že dobře. Ale místo toho ze mě vypadlo, že mě dneska všechno strašně ruší.
Podívala se na mě a jen tak klidně řekla, že to zná. Že ji taky některé věci dokážou vytočit víc, než by čekala. A pak dodala něco, co mi zůstalo v hlavě. Že někdy nejde o ten konkrétní problém, ale o to, že jsme dlouho byli potichu.
Najednou mi to docvaklo. Nešlo o mlaskání. Šlo o to, že už jsem byla přetížená. Že jsem si dlouho nedala prostor říct, co mi vadí. Že jsem pořád byla ta, co se přizpůsobí. A tělo i hlava si to vybírají jinak.
Vrátila jsem se na místo a kolega pořád jedl. Ale já už to nevnímala stejně. Ne že by to zmizelo. Pořád to bylo slyšet. Ale už mě to neparalyzovalo. Dojedl, uklidil si a začal pracovat. A já si uvědomila, že jsem to celé přežila hlavně proto, že jsem si to přiznala.
Odpoledne jsem si za ním došla. Ne vyčítavě, ne útočně. Jen jsem mu řekla, že mi někdy při práci hodně vadí hluk a jestli by příště mohl jíst spíš v kuchyňce. Podíval se na mě trochu překvapeně, ale přikývl. Řekl, že si toho vůbec nevšiml a že to chápe.
Odešla jsem zpátky ke stolu s pocitem, který jsem dlouho neznala. Úlevy. Ne proto, že by se svět změnil. Ale proto, že jsem se ozvala. A došlo mi, že řešení často nehledáme tam, kde opravdu je. Čekáme velké kroky, velká rozhodnutí, zásadní změny. Přitom někdy stačí malý rozhovor u kávovaru a odvaha říct, že nám něco vadí.
Ten den jsem odešla z práce unavená, ale klidná. A hlavně s pocitem, že jsem se zase o kousek víc naučila chránit svůj prostor. Ne tím, že budu bojovat. Ale tím, že přestanu mlčet tam, kde už to nedává smysl.
