Článek
V té firmě jsem pracovala pátým rokem. Nebyla to moje první práce, ale byla to první, kde jsem měla pocit, že někam patřím. Znala jsem systémy, lidi, procesy. Nešla jsem do práce se staženým žaludkem, spíš s pocitem jistoty. Věděla jsem, co se ode mě čeká. Plnila jsem termíny, brala si práci navíc, když bylo potřeba. Když někdo marodil, zaskočila jsem. Když hořelo, zůstala jsem déle. Ne proto, že by mě někdo nutil. Prostě proto, že mi to přišlo normální.
Se šéfem jsme měli korektní vztah. Nikdy mě nechválil přehnaně, ale ani nekřičel. Občas poznámka, občas strohé dobrý. Brala jsem to jako styl řízení. Říkala jsem si, že hlavní je výsledek, ne emoce. Že dospělá práce není o pohlazení, ale o výkonech. Až do toho dne jsem si myslela, že mě bere jako spolehlivou zaměstnankyni. Možná ne hvězdu, ale jistotu.
Kolegyně se na mě podívala zvláštním pohledem. Takovým tím, kdy už je pozdě vzít slova zpátky. Řekla mi, že když nejsem na poradě, šéf o mně mluví jinak. Že prý nejsem loajální. Že prý mám problém s autoritou. Že se prý tvářím chytřeji, než jsem. A že si dávám pozor, co přede mnou říká, protože všechno prý hned obracím proti němu.
Nechápala jsem to. Ne proto, že bych si myslela, že jsem dokonalá. Ale protože jsem nikdy nic takového neudělala. Nikdy jsem ho nepomlouvala, nikdy jsem ho veřejně nezpochybnila. Když jsem měla jiný názor, řešila jsem to s ním přímo. Klidně, věcně. Myslela jsem si, že tak se to dělá. Zeptala jsem se kolegyně, jestli si je jistá. Přikývla. Prý to slyšela i od dalších lidí. Prý se o mně mluví jako o problému. Tichém, ale nepohodlném.
Dopila jsem kávu a šla si sednout zpátky ke stolu. Monitor svítil stejně jako každý jiný den. E maily přibývaly, úkoly čekaly. Jenže něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem měla pocit, že všechno, co dělám, je k ničemu. Že pět let práce se smrsklo do pár vět pronesených za zavřenými dveřmi.Nejhorší nebylo to, co o mně říkal. Nejhorší bylo to, že mi to nikdy neřekl do očí.
Celý den jsem přemýšlela. Vzpomínala jsem si na situace, kdy jsem obhajovala jeho rozhodnutí před klienty. Na večery, kdy jsem doma ještě dodělávala prezentace. Na chvíle, kdy jsem si říkala, že to dělám pro firmu, která si toho váží. A najednou mi došlo, že možná ne. Když jsem šla domů, bolela mě hlava. Ne fyzicky. Spíš takovým tím těžkým, tupým způsobem, kdy se vám v hlavě přehrává jeden rozhovor pořád dokola. Říkala jsem si, že bych si s ním měla promluvit. Dát mu šanci to vysvětlit. Ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že už je pozdě.
Protože i kdyby to popřel, já už bych věděla své. Že o mně mluví jinak, než se mnou jedná. Že úsměv na chodbě neznamená respekt. Že ticho v kanceláři může skrývat víc než otevřený konflikt. Tu noc jsem skoro nespala. Ne proto, že bych se bála. Spíš proto, že jsem cítila zvláštní klid. Jako když si v hlavě konečně přiznáte něco, co jste dlouho tušili, ale nechtěli jste to vidět. Že tohle místo už pro vás není. Že jste tu vyrostli, ale dál už to nejde.
Ráno jsem přišla do práce dřív než obvykle. Otevřela jsem dokument a začala psát výpověď. Nebyla dlouhá. Nebyla dramatická. Pár vět, datum, podpis. Když jsem ji tiskla, trochu se mi třásly ruce. Ne strachy, ale adrenalinem. Šéf se tvářil překvapeně. Ptala jsem se ho, jestli ví, proč odcházím. Řekl, že ne. Nevěděla jsem, jestli lhát, nebo říct pravdu. Nakonec jsem mu řekla, že chci pracovat tam, kde se o mně mluví stejně, ať jsem v místnosti, nebo ne.
Nic neřekl. Jen přikývl. Odcházela jsem s krabicí osobních věcí a zvláštním pocitem v hrudi. Nebyla to radost, ale ani lítost. Spíš úleva. Jako když sundáte kabát, který vás dlouho tížil, i když jste si to nechtěli připustit. Ten den jsem přišla o práci. Ale možná jsem získala něco důležitějšího. Respekt sama k sobě. A jistotu, že někdy stačí jedna náhodná věta v kuchyňce, aby vám došlo, že zůstat by bylo horší než odejít.
