Článek
Jednu krátkou, nenápadnou poznámku, kterou pronesla kolegyně uprostřed běžného hovoru. V tu chvíli jsem nad ní mávla rukou. Ale večer se mi k ní hlava vracela znovu a znovu. Seděly jsme v kanceláři, každá ponořená do své práce. Venku už bylo šero a v místnosti se pomalu rozlévalo to zvláštní ticho, které nastává ke konci dne.
Kolegyně se zvedla od stolu, protáhla se a jen tak mezi řečí řekla, že se těší domů. Že už má dneska splněno. A pak dodala, skoro mimochodem, že aspoň má doma někoho, kdo na ni čeká. Usmála se. Já taky. A vrátila se k monitoru.
V tu chvíli mi to přišlo jako běžná konverzace. Věta, která neměla žádnou váhu. Žádný podtext. Jen drobná poznámka, jakých za den slyšíme desítky. Jenže když jsem večer šla domů a otevřela dveře bytu, došlo mi, proč se mi ta slova pořád vracejí.
Byt byl tichý. Přesně takový, jaký jsem ho ráno opustila. Nikdo se nezeptal, jaký jsem měla den. Nikdo se nesmál v kuchyni, nikdo nepustil televizi v obýváku. Položila jsem kabelku na zem, sundala kabát a na chvíli jsem se zastavila. Uvědomila jsem si, že ten klid, který jsem si tolikrát chválila, najednou působí jinak. Tíživě.
Nikdy jsem si nepřipadala osamělá. Vždycky jsem si říkala, že jsem samostatná, silná, že mi samota vyhovuje. Že nepotřebuju nikoho k tomu, abych byla spokojená. Měla jsem práci, přátele, koníčky. Uměla jsem si vyplnit čas. A přesto mi ta jedna věta dokázala narušit celý večer.
Seděla jsem na gauči s hrnkem čaje a přemýšlela, kdy se to stalo. Kdy se ze samoty stalo téma, o kterém přemýšlím víc, než bych chtěla. Nešlo o závist. Nebo alespoň ne tu okatou. Spíš o tiché srovnávání. O to, že si člověk najednou uvědomí, že některé věci mu v životě chybí, i když si to dlouho odmítal připustit.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem podobné věty sama pronesla. Jak jsem lehkovážně mluvila o partnerství, rodině, budoucnosti. Jak jsem říkala, že na to je času dost. Že teď chci cestovat, pracovat, poznávat svět. A že všechno ostatní přijde samo. Jenže roky plynou tiše. Bez varování. A najednou se člověk přistihne, že stojí v tichém bytě a přemýšlí, kdy se to vlastně změnilo.
Ta kolegyně mi neřekla nic špatného. Nechtěla se dotknout. Nehodnotila. Jen popsala svůj život. A možná právě proto to zabolelo víc. Protože to nebyla kritika. Byla to realita. Jiná než ta moje.
Celý večer jsem si přehrávala různé scénáře. Co kdybych se rozhodovala jinak. Co kdybych tehdy zůstala. Co kdybych víc bojovala. Nebo naopak méně tlačila na sebe i na ostatní. Tyhle myšlenky se vracely jako vlny. A já jsem věděla, že odpovědi na ně vlastně nemám.
Uvědomila jsem si ale jednu věc. Jak snadno dokáže obyčejná věta otevřít dveře k pochybnostem, které v sobě nosíme. Jak málo stačí, aby se člověk začal ptát, jestli je jeho život opravdu takový, jaký si přál. A jestli to, co považoval za svobodu, není někdy jen dobře zabalený strach.
Neznamená to, že bych chtěla měnit všechno. Pořád věřím, že každá cesta má smysl. Že neexistuje správný a špatný scénář. Jen různé verze života. Ale ten večer mi došlo, že některé otázky už nejdou dál odkládat. Že není slabost si přiznat, že nám něco chybí. A že není selhání o tom přemýšlet.
Když jsem šla spát, byt byl pořád tichý. Ale já už ten klid nevnímala stejně. Ne jako samozřejmost, ale jako prostor, ve kterém si musím ujasnit, co vlastně chci. A možná právě za to bych té nevinné větě měla být vděčná. Protože mě donutila zastavit se. A přestat si nalhávat, že všechno je přesně tak, jak má být.
