Článek
Když mi Petra oznámila, že bychom měly vyrazit na dámskou jízdu, brala jsem to jako milé gesto. Pracujeme spolu už tři roky a nikdy jsme si neříkaly nic osobního, jen běžné věci o práci. Říkala jsem si, že možná nastal čas to trochu změnit a vyrazit si jako dvě ženy, které se nemusí neustále tvářit profesionálně. Souhlasila jsem a ona to vzala jako hotovou věc. Naplánovala hotel, večeře, dokonce i masáže. Působilo to tak dokonale, až mě napadlo, jestli to náhodou nedělá častěji, protože věděla přesně, kde sehnat volný termín i jaké procedury rezervovat.
Přesto jsem se těšila. Poslední měsíce byly v práci náročné a představa, že vypnu a budu se smát u skleničky vína, byla jako malý zázrak. Jenže hned po příjezdu se ukázalo, že Petra není tou spolehlivou a příjemnou ženou, za kterou jsem ji měla. Začalo to drobnostmi. Sotva jsme vešly do hotelu, mluvila s personálem tónem, který mě přiměl dívat se do země. Měla pocit, že jí všechno patří, a očekávala, že se vše přizpůsobí jejím náladám. U večeře se chovala, jako by byla středem světa, a já jsem začínala chápat, proč ji ostatní v kanceláři nevyhledávají.
Druhý den ráno se to ještě více vyhrotilo. Petra trvala na tom, že musíme vstávat brzy, protože nechce zmeškat snídani. Když jsem navrhla, že bych raději ještě na chvíli zůstala v posteli, tvářila se uraženě a několik hodin se mnou téměř nepromluvila. Jakmile ale do místnosti vešla cizí žena, byla Petra najednou usměvavá a vlídná. Ta proměna byla tak náhlá, že jsem měla pocit, jako by hrála před publikem roli, kterou zvládala jen tehdy, když věděla, že ji někdo sleduje.
Celé dopoledne se neslo v podobném duchu. Petra střídala nálady, zvyšovala hlas kvůli drobnostem a dávala mi pocítit, že vše musí být podle ní. Při procházce městem najednou zmizela v obchodě bez toho, aby se obtěžovala říct, kam jde. O pár minut později jsem ji našla u pokladny, jak mě obviňuje z toho, že nejsem dostatečně pozorná. Stála jsem tam, zmatená a unavená z jejího chování, a říkala si, že takovou dovolenou jsem si rozhodně nepředstavovala.
Večer se situace ještě zhoršila. Petra měla v hlavě jasnou představu o tom, jak má večer probíhat, a já jsem se snažila držet krok, aby nevznikla další trapná scéna. Když jsme si sedly do baru, začala si stěžovat na všechny kolegy, na práci, na život. Dozvěděla jsem se věci, které jsem slyšet nechtěla, včetně několika nepříjemných poznámek o mně samotné, které pronesla mezi řečí. Bylo mi jasné, že některé věci si o mně myslí už dlouho, jen to nikdy neřekla nahlas. Najednou jsem měla pocit, že vedle mě sedí člověk, kterého jsem nikdy neznala.
Když jsem se vrátila na pokoj, věděla jsem, že nedokážu předstírat blízkost s někým, kdo se ke mně chová s takovým pohrdáním. Ráno jsem oznámila, že odjíždím. Petra se tvářila překvapeně, ale nijak se mě nesnažila zastavit. Celá cesta domů byla tichým ujasněním toho, že ne každý, kdo se usmívá v kanceláři, je člověk, se kterým stojí za to sdílet čas.
Když jsem po víkendu přišla do práce, uvědomila jsem si, jak moc mi vyhovovalo naše dřívější profesionální odstupňování. Petra se chovala, jako by se nic nestalo, ale já už jsem věděla, že mezi námi vznikla zeď. Víkend mi ukázal víc než rok společné práce. Naučil mě, že nemusím být každému blízkým člověkem jen proto, že sdílíme kancelář. A že někdy je lepší zachovat si odstup dřív, než se člověk ocitne v situaci, která mu vezme klid a sebeúctu.
