Článek
Večeře, která neměla pokazit večer
Byli jsme s partnerem domluvení, že po delší době zajdeme na večeři. Nic extra drahého, jen příjemná italská restaurace, kde to máme rádi. Večer probíhal fajn, povídali jsme si, smáli se. Já si užívala chvíli, kdy nemusím řešit děti, práci ani domácnost.
Když přišlo na placení, vytáhla jsem peněženku a automaticky začala skládat mince. Měla jsem v ní snad dvě stovky v deseti a dvacetikorunách, které jsem během týdne nasbírala z nákupů. Vždycky si říkám, že je lepší je použít než nechat zapadnout mezi účtenky.
Pohled, který zkazí chuť
Číšník se na mě chvíli díval, jako bych vytahovala kamení. Potom protočil oči a s výrazem naprostého znechucení začal sčítat jednotlivé hromádky. Já se mu omlouvala, že mám samé drobné, ale nic neřekl. Jen počítal, jak kdyby ho to mělo zabít.
Když odešel, čekala jsem nějaký vtip nebo alespoň úsměv od partnera. Místo toho se na mě podíval a řekl: „Tohle bylo fakt trapný.“
Ticho, které bolelo víc než poznámky
Celý zbytek večera mlčel. Nepadlo ani slovo, dokonce ani doma. Myslela jsem si, že to ráno přejde, že si z toho dělá jen legraci. Jenže nepřešlo. Mluvili jsme spolu minimálně, jen když bylo potřeba. A nešlo o nic jiného než o ty hloupé drobné.
Po několika dnech jsem to nevydržela a zeptala se ho, co se děje. Řekl mi, že se cítil trapně, že to vypadalo, jako bychom neměli peníze. Prý se na nás lidi dívali a jemu to bylo nepříjemné. A hlavně, že jsem ho mohla aspoň předem varovat.
Je drobné placení opravdu ostuda?
Nevím. Možná to někomu přijde nevhodné, ale mně to připadá jako úplně běžná věc. Mince jsou přece pořád platné peníze. Neztrapnila jsem se, neudělala jsem scénu, jen jsem místo bankovky vytáhla drobné. A pokud tohle rozhodne o tom, jestli si vás někdo váží nebo ne, tak možná bude lepší příště jít na večeři sama.
