Článek
Původně to mělo být řešení na pár týdnů. Jejich byt se rekonstruoval a maminka jejího muže nabídla, že u ní mohou na léto přebývat. „To slovo – přebývat – mi pak znělo v hlavě každý den. Přebýváš někde, kde nechceš být. Kde se necítíš doma. A kde se ti v jednu chvíli chce brečet jen z toho, že nemáš kam utéct.“ Přes den dusno, v noci komáři. K tomu dvě malé děti, které neustále něco chtějí, potí se, křičí, hádají se. A tchyně, která všechno komentuje. V dobré víře. Ale komentuje.
„Ne že by byla zlá. Vlastně nám chtěla pomoct. Jenže každé její ‚já bych to udělala jinak‘ se časem zarývalo pod kůži. Od krájení jablka až po večerní režim dětí. A nejhorší na tom bylo, že jsme si s manželem nemohli nic říct v soukromí. Všechno se odehrávalo ve sdíleném prostoru. Dvě ložnice, obývák, kuchyně. A vedro, co lepilo oblečení na kůži a lidi na sebe.“
Dny splývaly. Ráno děti, pak vaření, pak snaha je něčím zabavit. Tchyně ráno pouštěla rádio a komentovala zprávy. Pak počasí. Pak politiku. Pak výchovu. Když si Beáta vzpomene na ten jeden konkrétní den – 3. srpna – vybaví si přesně, co měla na sobě, co jedla a jak se rozbrečela jen proto, že se roztekl nanuk dřív, než ho stihla sníst. „To byl moment, kdy mi došlo, že jsme fakt na dně. Dospělý člověk brečí nad nanukem. Ale ono to nebylo o něm. Bylo to o tom, že jsem neměla prostor. Ani mentální, ani fyzický.“
Snažila se. Každý den. Dělat program, plánovat výlety, ignorovat poznámky. Ale i výlety měly svoje limity. „Zkuste najít stín, kde se vejdou čtyři lidi a kočárek. Zkuste jíst venku, když je vzduch jak pára v prádelně. A zkuste u toho dělat, že je všechno v pohodě. Protože vám to ostatní pořád opakují. ‚Jste mladí, co byste chtěli. Buď ráda, že máš kde být.‘ No jo. Ale někdy to, že máte kde být, neznamená, že tam chcete být.“
S manželem se míjeli. Jeden šel pro pečivo, druhý s dítětem na hřiště. Večer už neměli sílu mluvit. Jen koukali do stropu a doufali, že brzy zaprší. „Ale ono nepršelo. Celé léto. Jako by i nebe vědělo, že se nemá slitovávat. A do toho sousedi dělali grilovačky. Vůně masa, smích, studené pivo. My jsme měli těstoviny a průvan, který rozmetal ubrousky po celém pokoji.“
Vrchol přišel v půlce srpna. Jeden z dětí dostal horečku, tchyně začala mluvit o tom, jak by měla být doma větší hygiena, a Beáta prostě bouchla. Ne výbuchem. Ale tichým „Dost.“ Vzala děti a šla s nimi do parku. Seděla tam dvě hodiny. Bez vody, bez plenky, bez cíle. Jen proto, že už nemohla být doma. „A tam mi to došlo. Že musím najít aspoň jeden bod denně, který je jen můj. Tak vznikla zmrzlina.“
Každý den, když děti usnuly, si šla koupit malý kelímek. Seděla na balkoně, dívala se do tmy a jedla ho tak pomalu, jak to šlo. Bylo to její tiché gesto vzdoru. A úlevy. „Bylo mi jedno, kolik má kalorií. Byla jsem zpocená, unavená, ale tohle bylo moje. A přestalo mi být trapné, že to říkám nahlas. Protože někdy je přežití opravdu o takových maličkostech.“
Dnes, s odstupem, říká, že to celé mělo i něco do sebe. Naučila se být trpělivější. Naučila se říkat „ne“. A taky si uvědomila, jak moc potřebuje vlastní prostor. Že i milující rodina může být těžká, když nemáte kam ustoupit. A že láska někdy potřebuje víc než jen dobré úmysly – potřebuje hranice. „Tchyni mám pořád ráda. Ale nikdy už nechci sdílet jednu kuchyni. Je to v pořádku. Ne všechno musíme přežívat ve jménu sounáležitosti.“
Děti si z léta pamatují hlavně koupaliště. A palačinky, které jim babička dělala každou středu. Beáta si pamatuje ticho balkonového posezení a první deštivý den, kdy se konečně dalo dýchat. Byla to malá výhra. Ale její. „Tehdy jsem si řekla, že příští léto bude jiné. A když to nevyjde, aspoň si předem koupím karton nanuků.“
