Článek
Nikdo z přítomných netušil, že během několika málo vteřin se tahle idylka promění v moment, na který nikdo z účastníků nezapomene. Jedna malá holka, sotva dvanáctiletá, si vzala nafukovací lehátko a nechala se líně unášet po hladině. Jenže lehátko se nečekaně překlopilo, ona dopadla do vody obličejem dolů a zůstala tak. Na první pohled to možná vypadalo jako obyčejná dětská hra, jenže byla v tom hrozná tichost a právě ta byla znepokojivá. Žádné plácání rukama, žádné smíchy, jen nehybné tělo na hladině. Stačila jediná vteřina, kdy si toho všiml muž stojící opodál, a mohlo to celé dopadnout úplně jinak.
Voda umí být zrádná. I dítě, které plavat umí, se může dostat do situace, kdy nezvládne se nadechnout, začne polykat vodu a během několika okamžiků ztratí orientaci. Tady se to stalo tak rychle, že ani sama dívka možná nechápala, co se děje. Jeden nečekaný pohyb lehátka, nádech v momentě, kdy už měla obličej pod hladinou, a voda v plicích. Zachránce, který stál opodál, popisoval, že nejdřív ani nevěřil, že jde o problém. „Myslel jsem, že se jen tak povaluje, že si hraje,“ říkal později. Jenže vteřiny běžely a pohyb žádný. To byl okamžik, kdy se rozhodl skočit.
Vyrazil směrem k ní, rukama rozrážel vodu a v hlavě mu běžela jediná myšlenka, musí ji otočit, dostat hlavu nad hladinu. Jakmile se k ní dostal, vzal ji za ramena a otočil. Obličej měla bledý, oči zavřené, voda jí stékala z úst. V tu chvíli se na scénu seběhli další lidé, někdo křičel na plavčíka, jiný běžel pro telefon. Muž ji přitáhl k okraji bazénu a s dalšími ji vytáhl na dlažbu. Tam už byl plavčík, který okamžitě začal s kontrolou dechu a pulsu. Bylo to pár nekonečných sekund napětí, než se ozvalo slabé zakašlání. Dívka se nadechla a vykašlala vodu, kterou vdechla. Život se do ní začal vracet.
Ještě před chvílí obyčejný den u bazénu se změnil v noční můru pro všechny, kdo stáli kolem. Dívka byla v šoku, klepala se a lapala po dechu, ale byla při vědomí. Její matka přiběhla k bazénu s očima plnýma slz a opakovala jen „já jsem se dívala, já jsem ji hlídala“. Ale v tom to právě je. U vody stačí, aby člověk sklopil zrak na pár sekund, odpověděl na zprávu v telefonu, nalil si pití nebo se jen zapovídal, a neštěstí je hotové.
Na místo dorazila sanitka, záchranáři dívku zabalili do fólie, aby se zahřála, a pro jistotu ji odvezli na vyšetření. Byla vyděšená, ale už se dokázala držet matky za ruku a mluvit. Záchranář řekl, že měla obrovské štěstí. Kdyby se otočila o pár vteřin později, mohlo být všechno jinak. Tonutí totiž nebývá hlasité a dramatické, jak si lidé představují z filmů. Často je to tiché, rychlé a skoro nenápadné.
Když jsem tu scénu sledoval, uvědomil jsem si, jak křehká je hranice mezi obyčejným letním dnem a tragédií. Ta vteřina, kdy si někdo všiml, rozhodla o tom, že rodina neodešla z koupaliště zlomená. A také o tom, že muž, který skočil, má na kontě zachráněný život. Možná si ani nepřipouští, jak velkou věc udělal, říkal jen, že udělal to, co by udělal každý. Ale já vím, že by to neudělal každý. Kolik lidí se totiž dívá, ale nevidí?
Tahle událost je varováním. Nejen pro rodiče, ale pro každého, kdo tráví čas u vody. Ať už jsme na koupališti, u rybníka nebo doma na zahradě u bazénu, nesmíme spoléhat na to, že „ono se nic nestane“. Voda neodpouští nepozornost. A děti byť umí plavat potřebují dohled každou vteřinu. Ne proto, že by byly nezodpovědné, ale proto, že nehody se dějí tiše, rychle a bez varování.
Odpoledne pokračovalo, bazén se znovu naplnil smíchem, lidé si znovu lehali na lehátka a popíjeli drinky. Ale všichni, kdo byli u té scény, se čas od času podívali směrem k místu, kde dívka ležela, a v očích měli pořád záblesk té chvíle, kdy nebylo jasné, jak to dopadne. A já si odnesl jedno: nikdy nepodceňovat těch pár vteřin, které mohou rozhodnout o životě nebo smrti. Protože jak jsem viděl na vlastní oči, někdy opravdu stačí jediná vteřina.
