Článek
Lucie mi vyprávěla, že letos chtěla poprvé upéct dort úplně sama. Ne pro sebe, ale pro tchyni, která měla narozeniny a vždy dávala najevo, že oceňuje domácí práci. Lucie si dlouho věřila, dokud si neuvedomila, kolik práce to bude. Přesto se pustila do pečení, aby byl výsledek upřímný a osobní. Dort se sice nepovedl dokonale, ale měla z něj radost, protože do něj vložila čas i snahu, kterou by jinak neměla komu dát.
Když dort uložila do lednice a chystala se uklidit kuchyň, všimla si na polici prázdné krabičky z cukrárny. Byla tam od rána, protože Lucie si koupila malý zákusek k obědu, aby přečkala stres z pečení. Neřešila to, protože krabička byla bezvýznamná, dokud nepřišla tchyně a nezačala se kolem lednice příliš dlouho zdržovat.
Lucie mi říkala, že okamžik, kdy tchyně otevřela lednici, by si pamatovala i poslepu. Viděla, jak její oči sklouzly k dortu a hned poté na krabičku stojící hned vedle. Atmosféra se změnila tak rychle, že ji to zaskočilo. Ještě před chvílí se těšila, až jí dort ukáže. V tu chvíli ale cítila, jak se očekávaný úsměv neobjevuje a nahrazuje ho zdvořilý odstup, který vždy signalizoval problém.
Tchyně si sedla ke stolu, ale Lucie cítila, že už není zvědavá na příběh o pečení ani na to, jak dort vznikal. Najednou působila, jako by bylo všechno jinak. Lucie měla pocit, že si tchyně myslí, že dort není domácí, protože našla tu nešťastnou krabičku. A tak začala vysvětlovat, proč tam je, i když nikdo nepožádal o objasnění. Jen chtěla předejít tomu tichu, které dokáže zkazit i hezký den.
Lucie mi řekla, že v jejích slovech najednou nebylo ocenění ani radost, spíše pobavená poznámka, že v dnešní době je jednodušší koupit dort než se s ním dělat. Lucie věděla, že to nebylo myšlené jako kompliment. V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Celý den strávený pečením, snaha udělat něco navíc a najednou bylo všechno zpochybněné jednou krabičkou.
Zkusila dort přesto nakrojit a nabídnout ho. Tchyně ho ochutnala, ale bez nadšení, které Lucie tak potřebovala alespoň na malý okamžik cítit. Celý večer pak měl pro Lucii jinou barvu. Připadala si hloupě, že tolik řešila pečení, a ještě trapněji, že se brání za něco, co opravdu udělala sama.
Lucie pochopila, že ne vždy má smysl se snažit zavděčit. Někteří lidé uvidí jen to, co chtějí vidět, a ne to, co je před nimi. Tchyně druhý den sice poděkovala, ale tón už zůstal. Lucie se rozhodla, že příště nebude dokazovat svou snahu dortem ani ničím jiným. Naučila se, že její čas má hodnotu, která nemusí být vždy oceněna.
A možná i to je zkušenost, kterou člověk jednou ocení víc než jakýkoli dort.
