Článek
Už nějakou dobu trávím víkendy jinak, než by se možná čekalo. Ne doma s nohama nahoře, ne v nákupním centru ani na návštěvách, které se absolvují ze zvyku. Studuju. Dobrovolně. Po večerech, po nocích, o víkendech. Ne proto, že bych musela, ale proto, že chci. Protože mám pocit, že jsem se v určitém bodě zasekla a potřebuju jít dál. Kvůli sobě. A ano, taky kvůli penězům.
Syn si toho všiml. Neptal se hned. Jen občas poznamenal, že jsem zase u počítače. Že „zase něco píšu“. Že nejdeme ven. Jedno odpoledne, když jsem seděla nad materiály a měla hlavu plnou tabulek, termínů a plánů, se zastavil ve dveřích a řekl větu, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho potom. „Víš, mami, takhle bys v tomhle věku už žít neměla.“
Neřekl to zle. Nebylo v tom pohrdání. Spíš překvapení. Možná i obava. Sedla jsem si a chtěla vědět, co tím myslí. Vysvětlil mi, že má pocit, že pořád něco doháním. Že pořád něco řeším. Že bych už měla mít klid. Hotovo. Jistotu. Že takhle přece žijí lidi, kteří ještě nevědí, co se sebou. A že on studuje, aby měl víc peněz a lepší práci, ale že to je normální. Protože je mladý.
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo brečet. Ne proto, že by mě ranil. Ale proto, že jsem se v jeho slovech trochu poznala. A zároveň vůbec ne. On vidí svět jako přímku. Já ho už nějakou dobu vnímám spíš jako kruh. Vysvětlovala jsem mu, že studuju proto, že nechci zůstat stát na místě. Že nechci jen čekat, až něco přijde. Že chci mít možnost volby. A že peníze v tom hrají roli, ale nejsou jediným důvodem.
Díval se na mě dlouho a pak jen pokrčil rameny. Řekl, že to stejně nechápe. Že by to dělal jinak. A mně došlo, že je to vlastně v pořádku. Že mě nemusí chápat. Stejně jako já jsem v jeho věku nechápala své rodiče. Každý z nás stojí jinde. On na začátku, plný plánů a jistot. Já někde uprostřed, s pochybnostmi, ale i s větší odvahou dělat věci jinak.
Večer jsem nad tím přemýšlela ještě dlouho. O tom, jaké představy mají děti o tom, jak má vypadat „správný“ život jejich rodičů. O tom, jak snadno se do určitého věku vejde škatulka, že už bychom měli mít hotovo. A jak málo se mluví o tom, že i dospělost je proces, ne cíl.
O víkendu jsem znovu otevřela notebook. Ne s pocitem viny, ale s klidem. Studovala jsem dál. Ne proto, abych někomu něco dokazovala. Ale proto, že vím, proč to dělám. A jestli si jednou syn uvědomí, že máma si dovolila měnit směr i tehdy, kdy už „nemusela“, budu ráda. A pokud ne, i to je v pořádku. Tenhle život totiž žiju já.
