Článek
Prošly jsme spolu všechno možné – rozchody, výpovědi, nemocnice, svatby, pohřby. Když se někomu z nás dařilo, ta druhá tleskala. Když bylo zle, stačil pohled. A přesto dnes nemám potřebu zvednout telefon, když její jméno blikne na displeji. Ne proto, že bych se chtěla mstít. Ale proto, že něco v mém pohledu na ni prostě umřelo. A zpátky to už nedostanu.
Začalo to jako nápad, který měl být splněním našeho dávného přání. Vyrazit někam jen spolu, bez manželů, bez dětí, jen dvě holky po čtyřicítce, co konečně mají čas a chuť dělat něco samy pro sebe. Chtěly jsme jet už před deseti lety, ale znáte to – nejdřív malé děti, pak hypotéky, pak nemoci v rodině. Teď konečně nic nebránilo tomu, abychom si zarezervovaly týden u moře, daly si drink u bazénu a jen tak si povídaly, jak jsme to kdysi uměly celé hodiny. Aspoň jsem si to myslela.
Hned první den se ukázalo, že nejsme tak sehrané, jak jsme bývaly. Chtěla vstávat v šest, protože „je škoda ztrácet den“, já chtěla dospat poslední měsíce práce, kdy jsem šla každý den spát po půlnoci. Když jsem zůstala ležet, udělala mi při návratu z pláže scénu, že ji zklamalo, že mě už nebaví nic podnikat. Druhý den jsme se pohádaly kvůli jídlu – chtěla do luxusní restaurace, já navrhla místní bistro s domácími specialitami. Prý jsem nudná. Prý si to ani neumím užít. Prý by sem měla jet s někým jiným.
Ale pořád jsem si říkala – únava, změna prostředí, nervy z cestování, to přejde. Jenže nepřešlo. Třetí den jsem si všimla, že na mě mluví jinak. Krátce, s posměchem. Když jsem si oblékla nové šaty, které jsem si koupila speciálně na tenhle výlet, jen protočila oči a řekla: „Ty ses rozhodla dělat parádu teď, když už jsme starý?“
Zasmála jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného mám dělat. Vždycky byla trochu ostrá, trochu ironická, ale tohle bylo jiné. Věty už nepřipomínaly humor, ale výstřely. Víc a víc jsem si všímala, že mě vlastně pořád nějak shazuje. Jestli jsem si dala drink, bylo to „zase to tvoje víno“, jestli jsem si chtěla něco přečíst, bylo to „typický, že si sem vezeš knížku, ty se nikdy neumíš bavit“. Jestli jsem si dovolila být chvíli sama, bylo to „tak si užij svý ticho, já jdu mezi lidi, aspoň bude sranda“.
Nejvíc mě ale zasáhlo, když jsme poslední večer seděly u baru a ona se začala bavit s partou cizinců. Vůbec mi nevadilo, že flirtuje, vždycky byla víc společenská než já. Ale když se mě jeden z těch kluků zeptal, jestli jsme sestry, rozesmála se a řekla: „No to ne, já nejsem její máma!“ Pak se začala smát tak nahlas, že se otočili i číšníci. A já tam seděla s pocitem, že jsem se právě stala terčem vlastní kamarádky. Před cizími lidmi. Jako by si ze mě udělala alibi, odrazový můstek, klauna do své show. A tehdy jsem to ucítila úplně jasně. To, co mezi námi kdysi bylo, zmizelo.
Zbytek večera jsem seděla potichu. Nedokázala jsem už hrát tu hru. V noci jsem sbalila kufr a ráno odjela na letiště sama. Ještě než jsem nastoupila do taxíku, poslala jsem jí zprávu: „Nezlobím se. Ale už nemám sílu být ta, do které se strefuješ. A už ani nechci.“ Napsala zpět tři smajlíky a „tak si to užij“. Nic víc.
Od té doby jsme se neviděly. Občas mi napíše něco formálního, většinou k narozeninám, někdy pošle fotku z výletu. Ale já už neodpovídám. Ne proto, že bych se urazila. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak moc dlouho jsem tolerovala věci, které bych neměla. Jak moc jsem ustupovala, omlouvala ji, vysvětlovala si její narážky jako legraci. A jak moc jsem mezitím ztratila samu sebe.
Není to lehké. Není lehké pustit ze života někoho, kdo v něm byl tolik let. Není lehké ztratit někoho, s kým máte tisíc vzpomínek. Ale někdy právě ty vzpomínky zakrývají pravdu. A ta je prostá: že už dávno nejsme ty dvě holky, co spolu držely svět. Že ona šla jinam. A já taky. A že už není co držet.
Dovolená, která měla být oslavou přátelství, se stala jeho koncem. Ale možná to tak mělo být. Možná jsme potřebovaly ten poslední test, to poslední odhalení, abych pochopila, že věrnost není o tom, jak dlouho někoho znáte. Ale jestli se s ním pořád cítíte bezpečně. Jako člověk, ne jako terč.
