Článek
Jenže pak přišla bouřka. Trochu se zatáhlo, přišly první kapky, ale v horách se počasí láme rychleji než nálada po špatném mejdanu. Za půl hodiny už jsme promoklí seděli pod přístřeškem u přehrady a řešili, co dál. Signál nikde, nejbližší penziony plné, stan úplně mokrý. Bylo pozdní odpoledne a začínalo být zřejmé, že dneska to nebude romantické spaní v přírodě.
Přišli úplně odjinud
A pak přišli oni. Dva muži a žena, podle batohů a výstroje evidentně turisté. Mluvili mezi sebou francouzsky, občas hodili pár slov anglicky. Zastavili se u nás, chvíli jsme si vyměnili pár vět, ukázali jsme jim, kudy vede cesta dál, a pak jsme to chtěli zabalit. Jenže, než jsme stihli vstát, ozvalo se: „You can sleep with us, if you want. We have room.“
Nejdřív jsme si mysleli, že to říkají jen ze slušnosti. Jenže ne – oni vážně trvali na tom, že s nimi můžeme jít. Prý pronajali na týden chatu v kopcích, není to daleko a mají volné postele. Poděkovali jsme, odmítli, pak zase poděkovali. Ale když jsme viděli, že jsou připravení jít před námi, ukazují nám cestu a nesmějí se nám za to, jak zničeně vypadáme, šli jsme.
Chata, která nebyla z katalogu
Byla to stará dřevěnice nad vesnicí, zarostlá břečťanem, s kamny, ve kterých už hořelo. Ne žádný wellness, ale útulno. Uvnitř voněl čaj, levandule a teplé dřevo. Jedna z těch chalup, kde si přestaneš kontrolovat mobil, protože ti dojde, že to není důležité.
Dali nám deku, suché ponožky, čaj. Zeptali se, co máme rádi k večeři. A pak si sedli naproti a začali povídat. Ne o tom, odkud jsme, co děláme, ale o tom, proč rádi chodí do hor. Že prý kdekoliv, kde spali, jim někdo pomohl. Tak teď to chtějí vracet. Znělo to jednoduše. A přitom jsme z toho byli úplně vyvedení.
Ráno u stolu
Spal jsem jako dítě. Když jsem se probudil, venku bylo bílo – napadl sníh, i když bylo září. Na stole čekala káva, domácí marmeláda, pár krajíců chleba. Nikdo nečekal, že jim něco dáme. Nechtěli ani peníze. Jen nám popřáli šťastnou cestu a poslali nás dolů s tím, že každá cesta má víc směrů než člověk plánuje.
Nevím proč, ale ten ranní moment mě dojal víc než cokoli za poslední rok. Možná proto, že jsem si uvědomil, jak málo stačí. Jak málo dáváme my. A jak často všechno měříme přes kalkulačku – co se vyplatí, komu se to vrátí, co z toho budu mít.
Dali mi víc než nocleh
Celou cestu zpátky jsem přemýšlel, proč mě ta noc tak zasáhla. Asi proto, že v Praze žiju roky v režimu „každej za sebe“. Že i když mám přátele, rodinu a všechno, pořád se kolem jede na výkon, cíle, efektivitu. A pak stačí jeden večer s cizinci, kteří ti nabídnou suchou ponožku, pochopíš, že žít jinak fakt jde.
Tuhle zkušenost si nesu pořád v sobě. Vím, že jednou to vrátím někomu dalšímu. Možná ne na horách. Možná jen v tramvaji nebo na benzínce. Ale to gesto nezapomenu.
Zdroj: Lukáš P., Praha
