Článek
Říkala, že by byla ráda, kdybychom byli u nich doma už dopoledne, že chce mít všechno pod kontrolou a že letos to musí být opravdu hezké. Přikývla jsem, i když mě u toho bodlo u žaludku. Vánoce u nás doma nikdy nebyly jen o cukroví a stromku. Vždycky šlo hlavně o očekávání.
Nechala jsem to být a další dny na ten telefonát nemyslela. Práce, nákupy, shon. Až jedno odpoledne mi maminka zavolala znovu. Tentokrát už šla rovnou k věci. Začala vyjmenovávat, co všechno by bylo potřeba zařídit. Jestli bychom mohli přijet autem, protože se musí přivézt kapr od známého.
Jestli bych nemohla pomoct s pečením, protože sama už na to nemá nervy. A pak to přišlo. Řekla, že by byla ráda, kdybychom letos udělali Vánoce tak trochu jinak. Že bychom se mohli obléct slavnostněji, hezky se obout, nachystat dárky tak, aby to mělo úroveň. A hlavně že by si přála, abychom byli celou dobu u stolu a chovali se jako rodina.
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o návštěvu. Že od nás čeká roli. Že máme sehrát dokonalý obraz Vánoc, který si v hlavě nosí už roky. Zavěsila jsem a seděla chvíli potichu. Nebylo mi do zpěvu. Věděla jsem, že jakmile přijedeme, přestane jít o nás a začne jít o to, jestli všechno vypadá správně.
S partnerem jsme se o tom bavili večer doma. Řekla jsem mu, co maminka očekává, a viděla jsem, jak se mu v obličeji mísí pochopení s únavou. Neřekl nic zlého, jen poznamenal, že by byl raději, kdybychom mohli být sami sebou. A to bylo přesně ono. Já taky. Jenže jsem si nebyla jistá, jestli je to u nás doma vůbec možné.
Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně řešilo, co si kdo pomyslí. Vánoce byly vždycky vrcholem téhle snahy. Dokonalý stůl, uklizený byt, dárky naaranžované tak, aby to vypadalo hojně. Emoce se dávaly stranou, únava se přehlížela. Hlavní bylo, aby všechno ladilo. A já jsem se roky snažila zapadnout do toho obrazu. Být hodná, vděčná, usměvavá.
Jenže letos už to bylo jiné. Byla jsem unavená. Z práce, z neustálého přizpůsobování, z pocitu, že i o svátcích musím něco plnit. Najednou mi došlo, že se na Štědrý den netěším. Že se bojím okamžiku, kdy překročím práh a začne se hodnotit. Jak vypadám, jaký máme vztah, jestli máme plány do budoucna. Jestli už bychom neměli bydlet jinde, vydělávat víc, žít podle představ, které nejsou naše.
Několik dní jsem přemýšlela, jestli mamince něco říct. Jestli jí vysvětlit, že nechci Vánoce podle scénáře. Že mi stačí klid, obyčejná večeře a pocit, že tam můžu být bez přetvářky. Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala jí. Nevyčítala jsem, jen jsem řekla, že bych byla ráda, kdybychom to letos nechali volnější. Že nepotřebujeme dokonalost.
Na druhé straně bylo ticho. Pak povzdech. Řekla, že ona to myslí dobře. Že chce, aby to bylo hezké. A že když už jsou Vánoce jen jednou za rok, měly by stát za to. Nechtěla jsem se hádat. Jen jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Uvědomila jsem si, že každý z nás má jinou představu o tom, co znamená hezké.
Nakonec jsme se domluvili na kompromisu. Přijedeme, ale jen na část dne. Pomůžu, jak budu moct, ale nebudeme si hrát na něco, co nejsme. Když jsem položila telefon, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Úlevu z toho, že jsem se ozvala. Smutek z toho, že ani o Vánocích to nejde úplně bez napětí.
Štědrý den ještě nepřišel, ale já už teď vím, že letos to pro mě nebude o stromku ani o dárkách. Bude to o tom, jestli dokážu zůstat sama sebou i tam, kde se ode mě celý život čekalo něco jiného. A jestli pochopím, že někdy není do zpěvu proto, že je člověk nevděčný. Ale proto, že už nechce dál hrát cizí písničku.
