Článek
Odemykám dveře bytu s igelitkami v ruce a ještě z předsíně slyším mámu, jak na mě volá, že se stavila jen na chvilku. Byla prý kolem obchodu, tak mi chtěla přivézt pár věcí, které jsem minule zmiňovala. Působí to mile a samozřejmě. Jako něco, co se mezi námi dělo vždycky. Nikdy jsem neměla pocit, že bych před ní musela zamykat dveře svého života.
V kuchyni položí tašky na stůl a automaticky se rozhlíží, jestli nemám někde nepořádek. Jako by ten pohled patřil k návštěvě. Vyměníme pár vět o cenách v obchodě, o tom, že zase zdražili máslo, a já si jdu do ložnice odložit kabát. Otevřu dveře a v tu chvíli se zarazím.
Máma stojí u postele. V ruce drží obálku, kterou poznávám okamžitě. Dopisy, které neměla vidět. Nejsou schované proto, že by šlo o něco zakázaného. Jen jsou moje. Patří do času, kdy jsem si psala sama se sebou, kdy jsem si ukládala slova, která nebyla určená k cizím očím.
„Já jsem si jen všimla, že ti tu leží pošta,“ řekne klidně, skoro omluvně. Jenže ten tón znám. Je v něm něco mezi zvědavostí a přesvědčením, že má právo vědět víc. Stojím ve dveřích a cítím, jak se mi stáhne žaludek. Nejde o ty dopisy. Jde o to, že někdo vešel o krok dál, než kam jsem ho pustila.
Nevím, co říct jako první. Hlavou mi běží vzpomínky na dětství, kdy mi kontrolovala aktovku, deník, kapsy bundy. Tenkrát to bylo normální. Byla jsem dítě. Teď tu ale stojím jako dospělá žena ve vlastním bytě. A přesto mám pocit, že se musím obhajovat.
„Tohle jsem neměla číst,“ dodá po chvíli a opře obálku zpátky na noční stolek. Uleví se mi, ale jen na okamžik. Protože už to viděla. Už ví, že tam něco je. A hlavně už to otevřela. Některé věci se nedají vzít zpátky jen tím, že se položí na místo.
Sedneme si na kraj postele. Mezi námi je ticho, které je nepříjemně známé. Takové to ticho, kdy obě víme, že se něco stalo, ale ani jedna nechce být ta, která to pojmenuje nahlas. Přemýšlím, jestli mám říct, že mi to vadilo. Nebo to přejít. Jako tolikrát předtím.
Nakonec ze mě vypadne jen, že ty dopisy jsou soukromé. Řeknu to klidně, bez výčitek. Přesto mám pocit, že se mi lehce třese hlas. Máma přikývne. Řekne, že to chápe. Že to nemyslela špatně. A já vím, že to je pravda. Jenže dobrý úmysl neznamená automaticky správný čin.
Když odchází, zůstane po ní v bytě zvláštní napětí. Jako by se něco neviditelného posunulo. Skládám dopisy zpátky do šuplíku a najednou mám chuť ho zavřít na klíč. Ne proto, že bych něco skrývala. Ale proto, že si uvědomuju, jak křehké jsou hranice mezi blízkostí a narušením soukromí.
Večer nad tím přemýšlím ještě dlouho. Jestli jsem neměla být tvrdší. Jestli jsem to neměla říct jasněji. Zároveň si uvědomuju, jak těžké je nastavovat hranice lidem, kteří byli součástí našeho života dřív, než jsme je vůbec uměli pojmenovat. Někdy nejde o konflikt, ale o tiché učení se, že už nejsme dítě.
Dopisy zůstanou tam, kde jsou. Máma se příště možná zase zastaví cestou z nákupu. A já budu vědět, že některé věci už patří jen mně. Ne proto, že bych se chtěla vzdalovat. Ale proto, že i blízkost potřebuje jasné místo, kde končí.
