Článek
Brali jsme to s rezervou, protože máma si často dokázala věci přikrášlit a někdy i zveličit. Mysleli jsme si, že jde jen o zvyk na nové prostředí. Když se ale její hlas stával zoufalejším a výrazy unavenějšími, rozhodli jsme se tam vyrazit osobně. Až tehdy jsme pochopili, že se mezi zdmi domova odehrává něco, co by nemělo být nikde samozřejmostí.
Když jsme vešli do budovy, překvapil nás zvláštní chlad. Nešlo o teplotu, ale o atmosféru. Všude se ozývalo tiché pobíhání, ale nikdo se nezastavil, aby pozdravil nebo se podíval člověku do očí. Na recepci seděla žena, která jen stručně přikývla a bez většího zájmu nám popsala cestu k pokoji. Bylo to první znamení, že tu není něco v pořádku.
Když jsme vešli dovnitř, máma seděla na posteli a vypadala unaveněji než kdy dřív. Oči se jí rozzářily, ale hned v nich bylo vidět, jak moc ji něco tíží. Pokoj byl neuklizený, na stolku stála prázdná sklenice a na židli ležela její košile, kterou prý prosila už dva dny vyprat.
První chvíle, kdy nám začalo docházet, že se něco děje
Máma nám vyprávěla, že se jí nikdo neptá, zda potřebuje s něčím pomoci. Jídla dostávala studená a často jiná, než měla napsaná. Když upozornila, že má dietu, prý slyšela jen odseknutí. V noci se prý kolem chodeb ozýval hluk, protože zaměstnanci nechávali otevřené dveře a mezi sebou se hlasitě bavili.
Zůstali jsme tam déle a sami jsme viděli, že personál působí vyčerpaně a podrážděně. Jedna pečovatelka vešla do pokoje bez zaklepání a jen suše oznámila, že se jde podívat na léky. Máma se lekla a já jsem přitom čekala alespoň slovo omluvy. Nic nepřišlo, jen rychlá kontrola a zase pryč. Tenhle přístup byl alarmující.
Situace vyvrcholila během odpoledního rozvozu jídla
Když přivezli obědy, posadili několik seniorů k jednomu stolu a rozdávali porce jedním rychlým pohybem. Jedna paní, která špatně slyšela, se marně snažila zeptat, co má na talíři. Pečovatelka jen mávla rukou a odešla. Nebyl v tom ani úmysl škodit, spíš únava nebo lhostejnost. Obojí ale do podobného zařízení nepatří.
Mamin talíř byl položený na kraji stolu, že se k němu sotva dostala. Když jsme ji chtěli usadit pohodlněji, zaslechli jsme, že máma poslední dny víc nejí, protože jí nikdo nepomáhá s drobnostmi, které sama nezvládne. V tu chvíli jsem pochopila, odkud pramení její strach a proč se v posledních týdnech měnila.
Teprve potom jsme si uvědomili, jak moc je prostředí důležité
Domov sice vypadal moderně a na první pohled upraveně, ale péče byla automatická, bez osobního přístupu a bez zájmu. Nebyla tam empatie ani trpělivost, jen rutina. A rutina v péči o staré lidi dokáže být krutá, pokud se z ní vytratí lidskost.
Po rozhovoru s vedením jsme zjistili, že personálu je málo a že často pracují ve stresu a přesčasech. To ale nemění nic na tom, že naši nejbližší si zaslouží důstojnost, kdykoli potřebují pomoc. Máma se nakonec přestěhovala do jiného zařízení a rozdíl byl znát hned po prvním dni. Tam se usmívali, ptali se a zajímali se o člověka jako o osobnost, ne jako o položku v systému.
Když si dnes vzpomenu na naše první kroky tehdejším domovem, běhá mi po zádech mráz. Ne proto, že by tam lidé nebyli v bezpečí, ale protože bezpečí bez citu je jen polovina toho, co by měl starý člověk dostávat. Šli jsme tam mamince pomoci a nakonec nám otevřela oči ona.
