Článek
Na ten výlet přišel nápad od manžela. Ne jako nátlak, spíš jako nenápadný návrh, který se opakuje tak dlouho, až začne znít rozumně. „Zkusíš to. Pomalu. Bez závodění. Jen pro sebe.“ Přikývla jsem, i když se mi při představě prudší sjezdovky stáhl žaludek. Lyžování jsem měla spojené s opatrností, s brzděním, s věčným hlídáním rychlosti. Strach z pádu byl silnější než radost z pohybu.
První den byl přesně takový, jaký jsem čekala. Ráno pečlivé oblékání, kontrola přezek, přemýšlení, jestli je opravdu nutné jet zrovna touhle trasou. Na svahu jsem se držela při kraji, hlídala každý oblouk a v hlavě mi běžel seznam věcí, které se můžou pokazit. Manžel jel kousek přede mnou, občas se otočil a gestem mi naznačil, že je všechno v pořádku. Já ale cítila, že jsem pořád v módu přežívání, ne radosti.
Po několika jízdách jsme si sedli stranou, kousek od sjezdovky. Sundala jsem helmu a byla překvapená, jak moc jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, ale hlavou. Celou dobu jsem bojovala sama se sebou. S tím, co bych měla zvládnout, a tím, co si vlastně dovolím.
„Nechceš to dneska už nechat?“ zeptal se manžel klidně. Nebyla v tom výčitka, spíš nabídka úniku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o sjezdovku už vlastně nejde. Že ten strach, který cítím, se netýká jen lyží. Kolikrát v životě jsem se stáhla jen proto, že to bylo bezpečnější?
Rozhodla jsem se jet ještě jednou. Ne proto, abych něco dokázala jemu, ale sobě. Vybrali jsme širší, klidnější trať. Stála jsem nahoře, dívala se dolů a v hlavě mi běžela známá věta: „Hlavně to nepokaz.“ Pak jsem si ale uvědomila, jak absurdní to je. Co přesně bych měla pokazit?
Rozjela jsem se pomalu. Neřešila jsem styl, neřešila jsem rychlost. Jen jsem se snažila dýchat a vnímat sníh pod lyžemi. V jednom momentu jsem přestala přemýšlet nad tím, co bude za pět metrů, a soustředila se jen na ten jeden oblouk. A právě tehdy se něco zlomilo.
Nebyl to pocit euforie ani triumfu. Spíš klid. Tichý souhlas sama se sebou. Dojela jsem dolů a zastavila bez dramat, bez pádu, bez potlesku. Manžel se usmál, ale nic neříkal. A já si uvědomila, že to nejdůležitější se stalo uvnitř.
Večer na hotelu jsem o tom přemýšlela znovu. O tom, jak často si nastavujeme hranice, které už dávno nedávají smysl. Jak si říkáme, že něco není pro nás, že na to nemáme povahu, odvahu nebo talent. A přitom často jen chráníme starý strach, který už nás dávno nepředstavuje.
Manžel chtěl, abych se přestala bát sjezdovky. Já jsem ale pochopila, že se bojím i jiných věcí. Říct nahlas, co chci. Přestat se omlouvat za svoje tempo. Dovolit si nebýt dokonalá a přesto pokračovat. Ten den na horách mi to došlo překvapivě jasně.
Druhý den jsem na svah šla s menším napětím. Ne proto, že bych se stala lepší lyžařkou přes noc, ale proto, že jsem si dovolila být začátečníkem bez studu. Překročila jsem hranici, kterou jsem si nosila v hlavě roky. A sjezdovka byla jen kulisa.
Když jsme odjížděli domů, uvědomila jsem si, že ten výlet nebyl o sportu. Byl o důvěře. V sebe, v tělo, v to, že nemusím všechno zvládnout hned. Stačí se přestat držet zpátky jen ze zvyku. A někdy k tomu stačí obyčejný svah, jeden klidný oblouk a někdo, kdo vedle vás tiše věří, že to zvládnete.
