Článek
Dovolené jsme si dřív plánovali společně. Seděli jsme u kuchyňského stolu, listovali katalogy a hádali se o drobnosti. Teď přišel s hotovým návrhem. Hotel vybraný, letenky skoro koupené, přesné datum dané. Říkal, že chce překvapení, že to má být výjimečné. Usmívala jsem se, ale něco ve mně se sevřelo. Už dlouho jsem ho takhle rozhodného neviděla.
Tvrdil, že jiný termín nepřipadá v úvahu. Že to tak prostě musí být. Neuměl mi to ale pořádně vysvětlit. Vždycky, když jsem se zeptala proč zrovna tehdy, změnil téma. Začal mluvit o práci, o penězích, o tom, že později už to nepůjde. A já si najednou připadala jako někdo, kdo je do vlastního života jen přizvaný host.
Dovolená, která měla všechno spravit
Říkala jsem si, že možná přeháním. Že se snaží zachránit náš vztah a já v tom hledám problémy. Poslední měsíce nebyly dobré. Mlčeli jsme víc než mluvili a když už jsme spolu byli, cítila jsem spíš vzdálenost než blízkost. Možná to byl jeho způsob, jak to změnit. Jak mi ukázat, že mu na nás pořád záleží. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že to celé není o mně.
Nepadal žádný dotaz, co bych chtěla vidět, kam bych chtěla jet. Všechno měl rozhodnuté. Já měla jen souhlasit a těšit se. A to mě bolelo víc, než kdyby se o dovolené vůbec nemluvilo. Začala jsem si všímat detailů. Telefon, který si nosil všude s sebou. Nervozita, když mu někdo volal. Náhlé schůzky v práci. A hlavně to datum. Čím víc jsem ho viděla v kalendáři, tím víc mi připadalo zvláštní. Jako by to nebyla náhoda, ale nutnost.
Pravda, kterou jsem nechtěla slyšet
Seděla jsem u počítače a hledala informace o místě, kam jsme měli jet. Otevřela jsem sdílený kalendář, který jsme používali roky. A tam jsem to uviděla. Schůzka u právníka. Den po našem návratu. A o pár dní později další poznámka, tentokrát stručná a chladná. Podpis. V tu chvíli mi došlo, proč ten termín. Nešlo o romantiku ani o nový začátek. Chtěl mít čistou hlavu.
Chtěl si užít poslední dovolenou, než se všechno oficiálně rozpadne. Neříkal mi to, protože by musel přiznat, že už je rozhodnutý. Že dovolená snů je jen předehra ke konci. Seděla jsem tam dlouho a dívala se na obrazovku. V hlavě se mi míchaly vzpomínky s pocitem zrady. Najednou mi bylo jasné, že ten výlet by nebyl o nás, ale o něm. O jeho svědomí. O jeho potřebě odejít s pocitem, že udělal maximum.
Konec, který začal příliš hezky
Když se mě večer zeptal, jestli se těším, odpověděla jsem klidně. Řekla jsem mu, že už vím. Nepředstíral překvapení. Jen se posadil a mlčel. V tom tichu bylo všechno. Úleva i stud. A já pochopila, že některé dárky nejsou projevem lásky, ale způsobem, jak si ulehčit odchod.
Na dovolenou jsme nejeli. Zůstala jsem doma a poprvé po dlouhé době jsem se cítila pevně. Ne šťastně, ale pravdivě. Protože někdy je lepší znát důvod, i když zamrazí, než se nechat ukolébat představou, která nikdy nebyla skutečná.
