Článek
Sabina je s manželem skoro šest let, mají malou dceru a jejich vztah působí zvenku jako pohodový. Oba pracují, nemají žádné zásadní problémy, občas se pohádají, ale nic, co by stálo za řeč. Jenže právě v takových chvílích, kdy všechno vypadá normálně, může člověka zaskočit úplná banalita, která vyvolá víc otázek než odpovědí.
Ten den byla Sabina doma dřív z práce. Manžel měl schůzku, a tak se rozhodla, že mu připraví oběd, uklidí a v klidu si pustí něco ke kafíčku. Při úklidu se jí z kapsy kalhot vysypala jeho peněženka. Normálně by ji ani neotevírala, ale byla otevřená, drobné všude kolem, a tak ji posbírala.
A tehdy ji zaujala fotka, která vykukovala z jedné přihrádky. Neznala ten obličej, rozhodně to nebyla žádná jejich společná vzpomínka. Mladá žena s výraznými rty a pronikavýma očima, taková ta, co se na vás dívá a působí jako z reklamy na parfém. Chvíli na ni koukala a cítila, jak se jí sevřel žaludek. Bylo jí hned jasné, že to není žádná sestřenice ani vzdálená známá.
Nejdřív jen seděla a civěla před sebe. Bála se, že začne zbytečně vyšilovat, ale zároveň jí hlavou běžely všechny možné scénáře. Kdo to je? Proč ji má u sebe? A proč ji tam má vůbec schovanou? Když se manžel vrátil, nečekala. Položila mu peněženku na stůl a zeptala se přímo. A odpověď, kterou dostala, byla tak absurdní, že vlastně nevěděla, co si o tom má myslet.
„To je jen motivace,“ řekl jí klidně, jako by bylo úplně běžné nosit si fotku cizí ženy v peněžence. Prý si tu fotku kdysi vystřihl z časopisu a připomíná mu, že se má o sebe starat, že chce vypadat dobře, aby se takovým ženám líbil. Přijde mu to prý vtipné. A že to není žádná konkrétní osoba, jen nějaký ilustrační obrázek. Sabina na něj koukala a nedokázala pochopit, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Prý to má už roky a zapomněl, že to tam vůbec má.
Nechala to být. Ale ten obraz jí v hlavě zůstal. Nešlo o to, že by mu nevěřila, spíš ji zasáhlo, že něco takového vůbec potřebuje. Jestli mu nestačí ona. Jestli jejich společný život, jejich dcera, jejich každodenní realita není dostatečná motivace na to, aby se o sebe staral. Začala si všímat detailů, které dřív ignorovala. Že si kupuje nový parfém častěji než dřív. Že si víc hlídá, co jí. A že tráví víc času v koupelně než ona. Přitom nikdy nebyl typ, který by se staral o to, jaký má odstín pleti nebo jestli má dobře upravené vousy.
Sama sobě připadala hloupě, že ji to trápí. Ale přiznává, že ji to bolí víc, než čekala. Když s někým žiješ, sdílíš s ním všechno. Postel, děti, problémy, sny i účty. Chceš být jeho motivací. Aby ses ráno probouzela s pocitem, že jsi pro něj tou nejdůležitější. A teď tu byl někdo, koho vůbec nezná, nikdy nepotkala, ale najednou se vkrádal do jejich vztahu jako tichý vetřelec. Přítomný v jeho peněžence a nepřítomný v jejich rozhovorech.
Zkusila to manželovi ještě jednou říct. Že jí to není příjemné. Že chápe, že je to možná hloupost, ale že ji to bolí. Jen pokrčil rameny. Prý přehání. A že jestli chce, klidně to vyhodí. Ale ten tón, takový ten, co dává najevo, že problém je na její straně ten jí zůstal v hlavě nejvíc. Nešlo o tu fotku, šlo o to, jak málo pro něj znamenalo, že ji něco trápí.
Od té doby se Sabina snaží na to nemyslet. Ale někde uvnitř to tam pořád je. Neříká, že se kvůli tomu rozvedou. Ani že je její manžel špatný člověk. Ale něco v ní prasklo. Něco drobného, sotva slyšitelného, co dřív pevně drželo jejich vzájemnou důvěru. A i když se na první pohled nic nezměnilo, ona to slyší pokaždé, když se na něj podívá.
