Článek
Můj svět byl jednoduchý. Práce, přátelé, občas nějaký výlet a hlavně žádné velké výkyvy. Věci prostě buď vyšly, nebo ne. Ale pak přišla Paříž. A něco se změnilo. Na tuhle cestu jsem se vydal víceméně náhodou. Kolega v práci musel zrušit prodloužený víkend a mně nabídl ubytování zdarma. Řekl jsem si proč ne. Potřeboval jsem vypnout, dát si pár dní bez e-mailů, bez lidí, bez stereotypu. Netušil jsem, že mě nečeká jen odpočinek, ale něco, co mi zůstane pod kůží dodnes.
Byl to třetí den, kdy jsem se bezcílně toulal uličkami Montmartru. Mám slabost pro staré knihkupectví a krámky se starožitnostmi. V jednom takovém jsem ho uviděl. Malý oválný medailon, z tmavého kovu, s vyrytým písmenem M na přední straně. Bylo to trochu děsivé a trochu fascinující. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Vlastně ani nevím proč. Nebyl nijak zvlášť krásný, ale něco na něm bylo. Těžko říct co. Prodavačka mi řekla, že pochází z přelomu 19. a 20. století, že byl nalezen při rekonstrukci jednoho domu a že prý nosí štěstí. Usmál jsem se. Typická prodejní hláška. Ale stejně jsem ho koupil.
Od té chvíle se začaly dít zvláštní věci. Ne okamžitě, ne jako v pohádce, ale tak tiše, že bych si toho možná ani nevšiml, kdyby jich nebylo víc. Ještě v Paříži jsem úplně náhodou narazil na bývalého spolužáka, kterého jsem neviděl patnáct let. Jen tak, na ulici, bez jakéhokoliv důvodu. Začali jsme se bavit, zašli na kafe, a z obyčejného setkání vznikla pracovní nabídka, která mi změnila život. Náhoda? Možná.
Po návratu do Prahy jsem šel s tím medailonem v kapse na pohovor, o který jsem se vůbec nesnažil. Jen mě tam někdo doporučil. Byl jsem si jistý, že nemám šanci. A přesto jsem místo dostal. Nejen že mi sedla práce, ale i tým, šéf i atmosféra. Jako kdyby někdo konečně po letech pootočil kormidlem mým směrem.
A pak to začalo být ještě podivnější. Vždycky jsem chtěl psa. Ale v mém bytě to nebylo možné, sousedi měli problém se vším. A pak jednoho rána zazvonila paní z vedlejšího bytu, že se stěhuje pryč a jestli nechci převzít její část zahrady. Jen tak. Protože jsem prý „vždycky působil mile“ a nechce to někomu cizímu. Najednou jsem měl prostor, kam si psa pořídit. A taky jsem to udělal.
Začal jsem si všímat drobností. Že když na něco intenzivně pomyslím, za pár dní se kolem toho začne něco dít. Že lidé, kteří mě dřív ignorovali, najednou začínají sami kontaktovat. Že se mi daří najít věci, které ztrácím, a že i v tramvaji mám najednou vždycky volné místo. Zní to směšně, co? Ale když se vám takové věci dějí den za dnem, začnete o nich přemýšlet. Začnete se ptát.
Vzpomněl jsem si na slova té prodavačky. „Přináší štěstí. Ale ne každému. A pak mi došlo, že to možná není o náhodě. Ale o připravenosti. Že možná ten medailon jen otevřel něco, co už ve mně bylo. Možná je to jen spouštěč. Symbol. Kus starého kovu, který mi připomněl, že věci se můžou pohnout, když to dovolím.
Ale víte co je nejzvláštnější? Když ho nemám u sebe, jako kdyby to všechno ustalo. Zkusil jsem to schválně. Na dva týdny jsem ho nechal doma. Najednou se všechno jakoby zpomalilo. Bylo to jako přepnout se zpátky do běžného režimu. Nic se nekazilo, ale ani nešlo dopředu. Žádné náhody, žádné kliky, jen obyčejné dny. A tak jsem ho zase vzal do kapsy. Ne že bych si myslel, že je kouzelný. Ale protože mi dává pocit, že mám na co se spolehnout.
Začal jsem si o něm něco zjišťovat. Kontaktoval jsem dokonce jednu kurátorku z muzea. Potvrdila mi, že podobné šperky se dřív dávaly jako památka nebo talisman. Někdy vojákům do války, někdy dětem, když odcházely z domova. Byly to osobní věci, nabité emocemi. Nešlo o cenu, ale o záměr. O to, co do něj ten první člověk vložil. A já si začal říkat, co když v tomhle byl opravdu nějaký příběh? Co když se ten medailon někomu splétal s osudem?
Od té doby se na něj dívám jinak. Ne jako na magii. Ale jako na připomínku, že náhoda není vždy jen náhoda. Že někdy něco najdeme ve chvíli, kdy jsme připravení to přijmout. A že někdy stačí tak málo zvednout hlavu, vejít do krámku, nebát se naslouchat intuici.
Neříkám, že mi medailon „plní přání“. Ale od té chvíle se víc věcí děje. Víc se děje pro mě. A já jsem vděčný, že jsem byl v ten den, v tu hodinu, na tom správném místě. Protože ať už to byl osud, náhoda nebo prostě jen štěstí, změnilo mi to život víc, než bych čekal.
