Článek
O tom, že dnešní generace si prý neumí nastavit priority a pořád si na něco stěžuje. Poslouchala jsem ji a měla pocit, že jsem selhala. Že ostatní to zvládají a já ne. Že když večer padnu vyčerpaná do postele a mám pocit, že jsem celý den jen hasila jeden problém za druhým, je to moje vina. Že jsem si to špatně naplánovala. Že kdybych byla důslednější, klidnější a možná i méně přecitlivělá, den by plynul hladce.
Matka vychovala dvě děti, chodila do práce, vařila, uklízela a nikdy jsem ji neslyšela říct, že by byla na pokraji sil. Aspoň si to nepamatuju. V jejím vyprávění bylo všechno zvládnutelné. Ráno vstát, děti do školy, práce, nákup, večeře, úkoly, večer chvíle klidu. Když jsem jí vyprávěla o tom, že nestíhám, že mám pocit, že pořád někomu něco dlužím a sama sobě nejvíc, jen kroutila hlavou. Prý je to v hlavě.
Pak ale přišel den, kdy se všechno obrátilo.
Potřebovala jsem jet na pár dní pracovně pryč. Nic dramatického. Dva dny, jedna noc. Matka se nabídla, že děti pohlídá. Byla ráda, těšila se. Vždyť co to je, říkala. Vždyckyť si je brala na víkendy. Jenže víkend není běžný den. Víkend nemá budík v šest ráno, svačiny, úkoly, práci mezi tím a večeři, která se musí stihnout dřív, než začne kolotoč večerní únavy.
Odjela jsem s lehkým pocitem viny a zároveň úlevy. Věděla jsem, že děti jsou v dobrých rukou. A taky jsem byla zvědavá, jak to celé zvládne. Ne proto, abych ji nachytala, ale protože jsem sama potřebovala potvrzení, že to není jen moje neschopnost.
První den mi ještě psala v pohodě. Že jsou hodné, že už byli venku, že oběd byl jednoduchý. Odpoledne se ale zprávy změnily. Ptala se, kdy přesně chodí mladší spát. Pak jestli má starší úkoly každý den. A jestli je normální, že se hádají kvůli úplným maličkostem. Odpovídala jsem mezi schůzkami a cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Tohle přece žiju každý den.
Večer mi zavolala. Už po hlase jsem poznala, že je unavená. Ne fyzicky, ale tím zvláštním druhem vyčerpání, kdy máte pocit, že celý den běžíte a nikam se nedostanete. Říkala, že nechápe, jak to stíhám pořád. Že sotva uklidila kuchyň, někdo něco vylil. Že chtěla dětem číst, ale usnula u toho. A že si myslela, že bude mít večer chvilku pro sebe, ale místo toho jen seděla a koukala do zdi.
Druhý den ráno mi napsala, že mladší nechtěl vstávat a starší se rozplakal kvůli ponožkám. Že než je dostala z domu, byla úplně vyřízená. A že chápe, proč jsem někdy podrážděná. To slovo chápe mě zasáhlo víc, než jsem čekala.
Když jsem se vrátila domů, seděla u stolu s kávou, kterou si ani nestihla dopít. Byt byl relativně uklizený, děti živé a spokojené. Na první pohled všechno v pořádku. Ale ona vypadala jinak. Starší. Unavenější. Tišší.
Řekla mi, že si myslela, že mám prostě špatný systém. Že si neumím nastavit den. A že teď vidí, že problém není v organizaci, ale v množství. V tom, kolik věcí se musí stát, aby den vůbec nějak fungoval. Že každá drobnost bere energii. Každé rozhodnutí, každé přerušení, každé mami.
Řekla mi, že si neuvědomovala, jak je náročné být neustále k dispozici. Že práce s dětmi nekončí tím, že zavřete dveře. Že hlava jede pořád. A že to, co považovala za chaos, je vlastně realita, ve které se snažím přežít se ctí.
Najednou mi neradila. Jen poslouchala. A to bylo možná důležitější než jakákoli pomoc. Neřekla, že to mám dělat jinak. Řekla, že to dělám, jak nejlíp umím. A že to stačí.
Ten den se mezi námi něco změnilo. Ne proto, že by mi dala za pravdu. Ale proto, že si to sama prožila. Že pochopila, že únava není slabost a že organizace dne nevyřeší všechno. Že někdy prostě jen děláte, co můžete, a doufáte, že zítra bude o trochu lehčí.
A já jsem si uvědomila, že občas je potřeba, aby někdo vstoupil do vašeho dne. Ne jako pozorovatel, ale jako účastník. Protože teprve pak pochopí, že to není o špatném plánování. Ale o životě, který je plný malých věcí, jež dohromady dají víc, než se zdá.
ChatGPT může dělat chyby. Doporučujeme kontrolovat důležité informace. Viz předvolby cookies.
