Článek
Poznali jsme se přes Instagram. Byl milý, vtipný, měl krásné fotky z cest a tvrdil, že podniká. Tvrdil, že už dlouho žije částečně v Emirátech a že miluje život na vysoké noze. Líbilo se mi to – nikdy jsem nebyla žádná zlatokopka, ale představa, že mě někdo vezme do světa, mě prostě lákala. Po pár týdnech psaní mi navrhl, že bych mohla přijet za ním do Dubaje. Jeho pozvání znělo tak samozřejmě, že jsem ani nezapochybovala.
Luxus, který se nekonal
Slíbil, že se o vše postará. Letenku jsem si ale nakonec koupila sama. Prý měl problémy s bankou, něco mu zamrzlo na účtu, ale že mi to hned po příletu vrátí. V tu chvíli mi to přišlo jako drobnost – byla jsem zamilovaná a věřila jsem mu. Ještě z letiště mi psal, že se na mě těší a že už má rezervovaný pokoj v krásném hotelu s výhledem na moře.
Jenže když jsem přiletěla, najednou bylo všechno jinak. Nečekal mě v příletové hale, jak slíbil, jen mi napsal, že má zpoždění a ať jedu do hotelu sama. Když jsem tam dorazila, žádná rezervace na jeho jméno tam nebyla. Po půlhodině psaní a čekání mě nakonec poslal do úplně jiného hotelu. Levného, někde u dálnice. Prý je to jen na jednu noc, že to zítra všechno napraví.
První výlet, první červená vlajka
Druhý den jsme se konečně viděli. Byl jiný než online. Méně sebevědomý, trochu nervózní. Ale pořád okouzlující. Řekl mi, že pro nás má připravený speciální výlet – soukromý výlet jeepem do pouště. Znělo to skvěle. Říkal, že to domluvil s kamarádem, že půjdeme večer koukat na hvězdy a přespíme pod širákem. Byla jsem nadšená. Zabalila jsem si jen pár věcí a vyrazili jsme.
Na začátku to vypadalo jako z reklamy. Písek, západ slunce, beduíni na velbloudech. Ale čím dál jsme jeli, tím víc jsem začínala mít pocit, že něco nesedí. Řidič, který nás vezl, nemluvil anglicky a nepůsobil jako někdo z oficiální turistické agentury. A když jsme zastavili uprostřed ničeho, přítel vytáhl dvě deky a pár lahví vody.
Ztracení a bez signálu
Kemp žádný. Stan žádný. Jen písek a ticho. Tvrdil, že si to takhle užívá nejvíc. „Nech to na mně, uvidíš, bude to romantika,“ říkal. V tu chvíli jsem už začínala cítit nepříjemný tlak v žaludku. Ale neměla jsem kam jít. A co hůř – v tu chvíli jsem zjistila, že nemám signál.
Když jsem se ho na to zeptala, řekl jen, že v poušti to tak prostě je. A že až se ráno vrátíme, zase všechno půjde. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika, ale hrála jsem, že je všechno v pohodě. Noc jsem skoro nespala. Ráno jsme se měli vracet, jenže náš řidič nikde. A telefon pořád bez signálu.
Vrátili jsme se – ale jen já
Nakonec nás někdy po poledni náhodou našla skupina turistů s místním průvodcem, kteří zabloudili ze své trasy. Byli tak šokovaní naším stavem, že nás okamžitě vzali zpět k městu. Cestou jsem mlčela. On se jen tvářil, že to byla smůla. Prý se to někdy stane.
Do hotelu už jsem jela sama. Na recepci jsem si nechala zablokovat přístup k jeho jménu a koupila si novou SIM kartu. Druhý den jsem letěla domů – let byl drahý, protože jsem ho měnila na poslední chvíli. Samozřejmě mi žádné peníze nevrátil. Ani se neomluvil. Ještě párkrát mi napsal, že jsem to celé zkazila svojí „zbytečnou panikou“.
Už dávno nejsem ta, co mu věřila
Dnes už se tomu směju. Nebo se o to aspoň snažím. Ale tehdy jsem byla vystrašená, sama, daleko od domova a s pocitem, že jsem naprosto selhala ve vlastním úsudku. Přitom jsem si jen chtěla na chvíli odpočinout, zažít něco hezkého, nechat se hýčkat.
Místo toho jsem se vrátila unavená, zklamaná a s výčitkami, že jsem si to měla domyslet dřív. Už nikdy nepojedu nikam „za někým“, koho jsem neviděla naživo. A rozhodně už nevěřím nikomu, kdo slibuje luxus dřív, než zaplatí kafe.
Marta V., Plzeň
