Článek
Těšila jsem se, že si spolu uděláme kafe, něco uvaříme a v klidu si popovídáme. Věděla jsem, že s mým tchánem se občas neshodne, ale nikdy jsem nečekala, že to zajde tak daleko.
Všechno začalo nenápadně. V pátek večer jsme si sedli všichni ke stolu. Já, manžel, moje máma a tchán. Při večeři přišla řeč na politiku. Máma se vyjádřila dost otevřeně a bez servítků, což je její styl. Tchán ji přerušil a začal jí vysvětlovat, proč se mýlí. Ona si to ale nenechala líbit. Začali se překřikovat, a i když jsme se s manželem snažili téma změnit, už to jelo.
Druhý den ráno jsme to zkusili zlehčit. Nabídla jsem, že půjdeme na procházku nebo zajdeme na kávu do města. Ale máma se zavřela v pokoji a tchán zase zmizel na zahradu. Od sobotního rána mezi nimi nepadlo ani slovo. A atmosféra doma by se dala krájet. Jako by ani jeden nechtěl udělat první krok.
To nejhorší je, že se to přelilo i do našeho vztahu. Manžel teď chodí po bytě se sklopenýma očima a má pocit, že musí držet stranu svému otci. Já se snažím bránit mámu, i když vím, že její styl vyjadřování někdy není úplně taktní. Jenže místo klidu máme doma tichou domácnost. Nejen mezi tchánem a mámou, ale i mezi mnou a manželem.
Máma odjela v neděli po obědě a sotva se rozloučila. Tchán seděl v křesle a ani nezvedl hlavu. Dřív jsme občas společně grilovali nebo hráli hry, teď se všichni spíš vyhýbáme jeden druhému. Mrzí mě, že jedno odpoledne dokázalo tak narušit naše vztahy. Nechci, aby to zůstalo takhle napořád, ale zatím nevím, jak to napravit. Nikdo z nás nemá chuť udělat první krok. A mně je z toho ticha doma těžko.
