Článek
Že bude mít víc času na sebe, na knížky, na vnoučata, možná i na nějaký ten výlet. A on se tehdy usmál a opravdu si to myslel taky. Že si po těch letech práce v dílně, kdy odcházel domů se zničenými zády a rukama plnými špon, zaslouží trochu oddechu. Jenže klid nevydržel dlouho. Ne proto, že by neuměl odpočívat. Ale proto, že si to prostě nemohl dovolit.
První měsíce byly hezké. V zimě chodil pomalu po městě, jen tak bez cíle. Dal si kávu, občas zašel na pivo, občas pomohl dceři s dětmi. Jenže pak přišly první složenky, první zálohy na energie a první zjištění, že jeho důchod nestačí. Že z něj sice zaplatí nájem a jídlo, ale když se něco pokazí, když chce koupit boty nebo jet k doktorovi mimo město, nemá z čeho. A že pokud nechce být každý měsíc v mínusu, musí si něco najít. Něco, co nebude těžké, ale co mu pomůže vydržet. Něco, co mu dá alespoň trochu jistoty.
Začal si přivydělávat v supermarketu. Tři dny v týdnu, většinou odpoledne, někdy i soboty. Není to nijak těžká práce, jak říká, ale když ho bolí kolena, každá minuta ve stoje je znát. Doplňuje regály, skládá zboží a občas uklízí košíky. Není to moc peněz. Ale stačí to na to, aby nemusel každou druhou věc v obchodě vracet zpátky do regálu. Na to, aby mohl koupit vnučce dárek k narozeninám, aniž by musel přemýšlet, co si kvůli tomu sám odpustí.
Přiznává, že se styděl. Ne kvůli práci. Ale kvůli tomu, že po všech těch letech nemá možnost odpočívat. Že i když dělal všechno správně, vychoval děti, odváděl daně, nikdy nebyl nemocný a nikdy nezneužíval systém, dneska v důchodu nemůže důstojně žít. A že se těžko vysvětluje vnoučatům, proč si nemůže dovolit jet s nimi na víkend na hory, když jejich spolužáci jedou.
Zaměstnanci v supermarketu ho přijali v pohodě. Jsou tam i další důchodci, většinou ženy. Baví se spolu o zdraví, o dětech, o receptech. Je tam zvláštní druh solidarity. Nikdo tam není proto, že by ho to bavilo. Jsou tam, protože musí. A všichni to vědí. Některé paní tam chodí i pět dní v týdnu. Prý aby mohly zaplatit nájem a léky. Jiní, jako pan Karel, tam jsou jen tolik, kolik zvládnou. Ale i tak se vrací domů unavení. A někdy se v noci budí, protože je bolí záda nebo ruce.
Nejvíc ho bolí, když slyší řeči o tom, že důchodci „zbytečně zatěžují systém“. Že „se flákají“ nebo „jen berou a nic nedávají“. Přitom on celý život pracoval. Nikdy nebyl bez práce. Nepřijde mu spravedlivé, že se dneska musí doprošovat toho, co mu bylo slíbeno. A že místo toho, aby si mohl číst noviny v klidu na balkoně, skládá v regálu těstoviny, které sám sotva koupí.
Přiznává, že kdyby nemusel, nedělal by to. Že by radši trávil čas se psem, který mu nedávno umřel, nebo by jezdil na ryby. Ale to všechno musel omezit, protože nemá ani peníze, ani energii. Vždycky se snaží být pozitivní, ale jsou dny, kdy se cítí jako přítěž. Ne pro rodinu. Tu má skvělou. Ale pro systém. Jako někdo, kdo je zbytečný, a komu se dneska vlastně říká, že už měl dávno zmizet ze scény.
Když o tom mluví, nezní zahořkle. Ale unaveně. Je to jiná únava, než když člověk pracuje fyzicky. Je to únava z toho, že něco slibovaného nebylo naplněno. Že důstojné stáří zůstalo jen na plakátech a v projevech. A že realita je úplně jinde. V modré zástěře, mezi regály, v tichém polknutí bolesti a v počítání každé stovky.
Někteří lidé si myslí, že když důchodci pracují, je to jejich volba. Že se chtějí „udržovat v kondici“. Pan Karel říká, že možná tak desetina z nich. Ti ostatní pracují, protože musí. Protože jim nic jiného nezbývá. A protože je nikdo neposlouchá, když řeknou, že to nezvládají. Lidé se bojí říct, že nemají na nájem, že si nemůžou koupit léky, že musí zhasínat dřív, aby ušetřili za elektřinu. Bojí se, že budou za slabochy, za neschopné, za někoho, kdo si „to měl zařídit líp“.
Ale jak líp? Když pracovali celý život? Když žili skromně? Když věřili tomu, že když budou poctiví, bude to stačit? Pan Karel nikdy nepůsobil jako někdo, kdo si stěžuje. Byl to vždycky chlap, který věci řeší, který umí přiložit ruku k dílu a který nečeká, že mu něco spadne do klína. Ale dneska se cítí podvedený. A i když o tom nemluví nahlas často, ví, že je v tom spousta dalších lidí. Vidí je každý den. V autobusech, v obchodech, v čekárnách. Důchodce, kteří nevypadají unaveně z věku, ale z nespravedlnosti.
„Nechci, aby mi někdo něco dával zadarmo,“ říká. „Jen bych si přál, aby to, co jsem si celý život platil, opravdu fungovalo. Abych nemusel mít strach, co bude příští měsíc. A hlavně, aby člověk nemusel být vděčný za každou stovku. Protože když jste vděčný za to, že můžete pracovat ve stáří, je něco špatně. A není to ve vás.“
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
