Článek
Když jsem si toho všimla poprvé, neřešila jsem to. Seděli jsme večer u televize, on držel v ruce telefon a pořád se usmíval. Myslela jsem, že si píše s kolegou. V práci má pár fajn lidí, často si posílají vtípky. Jenže ten úsměv byl jiný.
Takový, který člověk neumí úplně skrýt, i když se snaží. Všimla jsem si toho koutku, který mu cukal, když přišla odpověď. To byl moment, který se mi později vracel v hlavě, jako kdyby to byl začátek něčeho, co jsem v tu chvíli nedokázala přečíst.
Dny plynuly a on se začal měnit. Jen drobnosti. Častěji byl na telefonu. Občas si ho nestandardně otáčel displejem dolů, když odcházel z místnosti. Ráno se probouzel dřív, než zvonil budík.
Tvrdil, že jen nemůže spát, ale oči měl plné očekávání, jako kdyby se nemohl dočkat, až se podívá do mobilu. Připadala jsem si hloupě, protože jsem hledala důvody, proč to neřešit. Nechtěla jsem být ta, která žárlí bezdůvodně.
Jenže pak mi v jeden obyčejný večer něco docvaklo. Neodešel do sprchy bez telefonu ani jednou za celý týden. Dřív ho nechával všude, někdy i na autě, a já se mu smála, že ho jednou ztratí. Teď ho hlídal jako poklad.
Jednou usnul dřív než já. Ten telefon ležel u jeho ruky a přišla zpráva. Nezaklapla jsem ji. Jen se krátce rozsvítil displej a já zahlédla jméno. Lenka. To jméno jsem znala. Vyprávěl mi o ní tolikrát, když jsme spolu chodili.
Spolužačka ze střední. Smáli se spolu, chodili na kafe, prý byli vždycky jen kamarádi. Nikdy jsem o tom nepochybovala. A přesto mě to jméno udeřilo do žaludku.Neudělala jsem nic. Jen jsem tam seděla a sledovala, jak světlo z displeje zhaslo. A s ním kus mé jistoty.
Ráno jsem se ho zeptala. Ne vyčítavě, ne naštvaně. Jen jsem se chtěla ujistit, že o nic nejde. On se usmál, povytáhl obočí, jako kdyby nechápal, proč se vůbec ptám. Prý se ozvala jen tak. Chtěla vědět, jak se má. Napsal jí jednou, ona odpověděla. Nic víc. Kdybych ho neznala, možná bych tomu věřila. Jenže já ho znám. Znám každý jeho tón, každé jeho gesto.
A poznám i to, když něco zamlčuje. Od té chvíle jsem začala vnímat věci, které mi předtím unikaly. Měl najednou nový účes. Začal víc cvičit. Vrátil se k parfému, který nosil, když jsme spolu začínali chodit. Tvrdil, že jen měl pocit, že by se měl zas trochu dát dohromady. Možná měl pravdu. Možná to byla náhoda. Jenže když se změn najednou nasbírá víc, těžko věřit tomu, že všechny přišly samy.
Byla jsem ve zvláštní fázi. Nechtěla jsem mu dělat scény a nechtěla jsem ani sledovat každý jeho krok. Ale uvnitř mě se usadil strach. Strach, že něco, co mi tvrdí, že je nevinné, už dávno nevinné není. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jsem mu přestala být dost. Jestli jsem se stala tou samozřejmostí, kterou člověk už nevnímá.
Jednou večer jsem to nevydržela. Nevyčítala jsem, jen jsem řekla, co cítím. Že mě jeho změny bolí. Že mám pocit, že mezi námi stojí někdo třetí. Dlouho mlčel. Řekl mi jen, že přeháním. Že se nic neděje. A že se s ní bavil hlavně o tom, jak se mají po letech, protože je sama po rozvodu a nemá to lehké.
To mě zasáhlo ještě víc. Najednou to bylo jasné. Ona se mu svěřuje. On poslouchá. A já stojím někde mimo. Ne protože bych byla špatná nebo nezajímavá, ale protože někdo zvenku dokáže probudit něco, co doma zůstalo tiché.
Od té doby se snažím nespouštět se do žádných dramat. Nechci ho tlačit. Nechci ho prosit, aby přestal psát ženě, o které tvrdí, že pro něj nic neznamená. Ale zároveň nechci přihlížet tomu, jak se mi pomalu vzdaluje. Zkouším s ním mluvit a on mi tvrdí, že mě miluje, že to celé jen zbytečně nafukuju. Jenže kdyby to nic neznamenalo, proč se nemůže vzdát jedné jediné konverzace.
Naučila jsem se jednu věc. Nejděsivější není to, když člověk přistihne partnera při nevěře. Nejděsivější je, když vidí, že se jeho pozornost obrací jinam, aniž by se stalo cokoli fyzického. Je to pomalé odpojování. Tiché vzdalování. A právě to mě bolí nejvíc.
Nevím, jak to dopadne. Bojuju sama se sebou, jestli jsem přecitlivělá, nebo mám jen správné instinkty. Chci věřit, že ještě nejsme na konci. Že má cenu o nás bojovat. Ale zároveň jsem pochopila, že někdy člověk křičí uvnitř tak nahlas, že to druhý prostě neslyší.
Jmenuju se Jana a je mi čtyřiatřicet. A poslední měsíce se učím, že někdy stačí jen pár zpráv, aby se člověku otřásl celý svět, který bral jako jistý.
