Článek
Seděl u stolku u okna a rukama objímal oba hrnky, jako by mu dodávaly odvahu. Káva pomalu chladla, ale on je po celou dobu nepustil. Byl to tichý člověk, který nepůsobil nervózně, spíš sevřeně. Oči měl upřené k oddělení, odkud každou chvíli někdo vyšel, jako by právě oni mohli přinést odpověď na to, co se děje za zavřenými dveřmi.
Několik zaměstnanců kavárny si ho prohlédlo. Působil zvláštně, protože málokdo si objedná dvě kávy a sedí sám. Nezdálo se však, že by vlastně byl sám. Občas se podíval k prázdné židli naproti a na okamžik se usmál. Jako by tam s ním někdo seděl, i když to nebylo vidět.
Čekání, které mění atmosféru
Sestra, která si odběhla pro čaj, ho minula několikrát. Všimla si jeho klidného sezení i dvou hrnků. Dlouho váhala, jestli se má zeptat, ale v nemocnicích se lidé ptají často. Nakonec k němu přišla a tiše se zeptala, jestli na někoho čeká. Muž přikývl a podíval se na vedlejší židli tak, jako by odpověď ležela právě tam.
Jméno, které vyslovil, ji zastavilo uprostřed pohybu. Poznala ho hned. Patřilo pacientce, která na oddělení ležela už několik týdnů. Starší žena, která svůj čas trávila na lůžku, ale každý den vyprávěla o tom, jak se těší, až ji její syn navštíví. Mluvila o něm s obdivem a něhou, jakou mají lidé, kteří se opírají o poslední jistotu. Jenže sestry ho nikdy neviděly, a tak si začaly myslet, že syn možná neexistuje.
Muž seděl dál v tichu. Vysvětlil, že přijel dřív, než mohl jít za ní. Řekl, že má rád chvíli, kdy se může připravit, než otevře dveře jejího pokoje. Bývalo to jejich malé pravidlo i doma, když ještě žila ve svém bytě. Vždy spolu pili kávu a povídali si, než se pustili do věcí, které je ten den čekaly.
Setkání, které se rodí z obyčejné kávové vůně
Sestra si sedla naproti němu. Tentokrát už u jednoho z hrnků nevydržela nechat ruce volné. Dotkla se porcelánu a na krátký okamžik zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, co slyší. Všichni věděli, jak moc si pacientka přeje, aby se její syn objevil. Nikdo však nečekal, že přijde nenápadně a potichu, bez gest a velkých slov.
Muž pokračoval tak klidně, že působil, jako by tu byl každý den. Vyprávěl, že matka nikdy neměla ráda nemocniční prostředí a že ho prosila, aby jí nosil kávu zvenku. Tvrdila, že v ní cítí domov a že jí připomíná, že na ni někdo myslí. Proto si dnes přinesl dva hrnky. Jeden pro sebe. Jeden pro ni. Chtěl, aby to tak bylo i teď, i když už spolu nemohou sedět v kuchyni u starého stolu.
Sestra pomalu sklopila oči. Bylo jí jasné, že muž dosud nevěděl to, co věděl nemocniční personál. Pacientčina situace se během noci změnila a bylo jisté, že dnešek nebude obyčejný. Slova mu najednou uvízla v hrdle, jako by vycítil, že se něco děje. Podíval se na sestru s otázkou, kterou neřekl nahlas.
Ticho, které se nedalo zlomit
Sestra se nadechla, ale na okamžik nedokázala vydat ani hlásku. Slzy se jí nahrnuly do očí rychleji, než čekala. Věděla, že se k tomu okamžiku schyluje, ale teď stála tváří v tvář člověku, který si přál jen obyčejnou věc. Posadit se vedle své mámy a dát jí kávu, kterou tolik milovala.
Muž to pochopil ještě dřív, než to vyslovila. Jeho ruce konečně povolily sevření kolem hrnků a jeden z nich jemně odsunul k prázdné židli. Nikdo v kavárně se nehýbal. Sestra si sedla zpět, tentokrát už bez ostychu, a nechala slzy volně stékat.
Bylo to tiché vyznání člověka, který přišel pozdě na svůj poslední společný rituál. A přesto, v té kavárně mezi vůní kávy a únavou nemocničních dní, jako by stále seděli dva. Jeden, který odešel. A druhý, který přišel, i když už neměl komu podat hrnek.
