Článek
Do té doby jsem si myslela, že kancelářské řeči se mě netýkají. Každý kolektiv má své šeptání, své názory, své domněnky. Naučila jsem se kolem toho chodit obloukem a soustředit se jen na to, co mám na stole. Byla jsem přesvědčená, že tak je to správně a že si tím chráním vlastní klid. Možná jsem byla i trochu pyšná na to, že mě drby nechávají chladnou. Když si kolegové něco šeptali u kávovaru, brala jsem to jako jejich problém. Říkala jsem si, že kdo má potřebu řešit druhé, asi nemá dost práce sám se sebou. A tak jsem žila v pocitu, že mě se to netýká.
Jedno odpoledne, které všechno změnilo
Ten den byl úplně obyčejný. Zůstala jsem v práci déle, protože jsem chtěla dodělat resty, abych nemusela nic tahat domů. Kancelář se pomalu vyprazdňovala a já byla ráda za ticho. Právě jsem se zvedla od stolu, když jsem zaslechla hlasy z vedlejší místnosti. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Slova ke mně doléhala jen útržkovitě, bez souvislostí. Pak ale zaznělo moje jméno. Ne hlasitě, ne dramaticky, ale dost jasně na to, aby mi došlo, že nejde o náhodu. Zůstala jsem stát a najednou jsem měla pocit, že se nemůžu ani nadechnout.
To, co následovalo, nebylo křikem ani hádkou. Byl to klidný rozhovor dvou lidí, kteří si mysleli, že jsou sami. Mluvili o mně způsobem, který mě zasáhl víc než otevřená kritika. Nešlo o fakta, ale o domněnky, o pocit, že nejsem dost dobrá, dost zapálená, dost vděčná. Najednou jsem měla pocit, že někdo vypráví můj příběh, ale bez mé účasti. V jejich verzi jsem byla problém, který se toleruje, dokud není jiná možnost. Stála jsem tam a v hlavě se mi mísil vztek se studem. Nejhorší bylo zjištění, že část z toho, co říkali, jsem si už dřív sama potichu vyčítala.
Ticho, které bolelo víc než slova
Když rozhovor skončil, rychle jsem se vrátila ke svému stolu. Dělala jsem, že pracuji, ale ruce se mi třásly. Najednou jsem se cítila menší, než když jsem ráno přišla. Všechno, co jsem si o své práci myslela, dostalo trhliny. Cestou domů jsem měla pocit, že si nesu v hlavě cizí hlas. Opakoval jejich věty, i když už jsem byla sama. Přemýšlela jsem, jestli mají pravdu, nebo jestli jsem se stala obětí vlastního strachu. A hlavně jsem si kladla otázku, proč mě to zasáhlo tak hluboko.
Následující dny jsem byla jiná. Pozornější, opatrnější, možná i uzavřenější. Zároveň jsem si ale začala víc všímat sama sebe. Toho, co dělám dobře a co jen přehlížím, protože to nikdo nahlas neocení. Uvědomila jsem si, že mlčet a tvářit se, že se mě nic netýká, není vždycky řešení. Ten rozhovor jsem ignorovat nedokázala, ale možná to tak mělo být. Ne proto, že by mě zlomil, ale proto, že mě přinutil zastavit se. Přestat brát všechno jako samozřejmost a začít přemýšlet, kde vlastně stojím. Ne v očích ostatních, ale sama před sebou. A to je někdy to nejtěžší, co člověk může udělat.
