Článek
Chorvatsko, moře, apartmán, rodina – a tchyně. Všechno to začalo vcelku nevinně. Manžel přišel s tím, že by bylo fajn jet letos všichni společně, že rodiče zaplatí část ubytování, že to bude pohoda, aspoň si odpočineme a děti budou nadšené. Měla jsem váhavé ano. Už tehdy mi v hlavě blikalo něco jako pozor, tohle není úplně dovolená snů. Ale řekla jsem si, že to zvládneme. Že nejsem rozmazlená, že přece nejde o nic zásadního. Šlo.
Cesta byla únavná, ale v zásadě v pořádku. Děti usnuly, manžel řídil, já koukala do tmy a snažila se uklidnit, že to prostě nějak sedne. Jenže od prvního dne jsem cítila, že něco nehraje. Tchyně byla v křeči. Mluvila tak nějak výbušně, vyčítavě, každá věta měla v sobě podtón „tohle by se mělo dělat jinak“. A všechno bylo špatně. Kdy vstaneme, co snídáme, proč jdeme k moři až po deváté, proč děti nemají klobouky, proč jsme je nenamazali už doma, proč jsem si dovolila dát si kafe dřív než jim připravím svačiny. Všechno. Jedna výtka za druhou. Ještě jsem se snažila to brát s nadhledem. Usmála jsem se, kývla, přešla to. Říkala jsem si, že je asi nervózní z cesty, že si to sedne, že každý potřebuje den, dva, aby si zvykl. Jenže ono se to neposouvalo. Jen stupňovalo.
Přišlo to ve chvíli, kdy jsem si na pláži po třech dnech konečně dovolila převléct do svých oblíbených plavek. Ne nijak vulgárních. Ani ne vyzývavých. Normální dvoudílné plavky, které jsem si koupila před dvěma lety a měla je ráda. Seděly mi, cítila jsem se v nich dobře. Chtěla jsem se cítit jako žena, ne jen jako máma se čtyřmi ručníky na rameni a kelímky v ruce. A tehdy to bouchlo.
Tchyně stála asi pět metrů ode mě, když to začalo. Nejprve si mě změřila pohledem. Pak hlasitě pronesla: „Tak tohle si na sebe vezmeš před dětmi? To se nestydíš? Proboha, vždyť ti kouká půl zadku!“ Ztuhla jsem. Lidé kolem se otočili. Byla to ta chvíle, kdy máte pocit, že vám někdo vypnul zvuk a obraz běží dál. Měla jsem chuť se propadnout. Ne proto, že by to, co řekla, bylo pravda. Ale protože to udělala přede všemi. Protože se mě rozhodla ponížit. Protože si myslela, že má na to právo.
Manžel stál vedle a mlčel. Možná ze šoku, možná ze zvyku. Já se snažila zachovat klid. Řekla jsem, že to jsou moje plavky, že jsou naprosto v pořádku a že pokud se jí nelíbí, nemusí se dívat. Tím jsem si ale jen podepsala ortel. Další den už to jelo naplno. Tiché výčitky. Přehnaně okázalé povzdechy. Narážky u večeře. „No jo, některé ženy se holt rády předvádí, že?“ A podobně. Jedovatě, potichu, ale přesně cíleně. A já cítila, jak ve mně narůstá vztek.
Ne proto, že bych se chtěla hádat. Ale protože jsem byla dospělá žena, matka, partnerka, člověk s vlastním tělem a vlastním rozumem – a přesto jsem se najednou cítila jako puberťačka, kterou někdo peskuje, ať se převlékne, protože to „není vhodné“. Najednou se ve mně začaly vybavovat jiné situace. Nejen s ní. Ale i s jinými ženami. Učitelkami, staršími kolegyněmi, tetami. Jak mi kdy říkaly, co bych měla a neměla nosit. Jak mě upravovaly, korigovaly, káraly. Jako by ženské tělo mělo být neustále pod dozorem. Jako by moje kůže byla jejich starost. Jako by hranice byla vždycky na straně toho, kdo se dívá – ne toho, kdo žije.
A taky mi došlo, jak málo se vlastně ženy navzájem chrání. Jak často se stává, že právě ženy sráží jiné ženy. Ne kvůli oblečení. Ale kvůli svobodě. Protože svoboda jiné ženy se pro ně stává ohrožením. Jakmile se některá necítí dost dobrá, vezme si na mušku jinou. Mladší. Sebevědomější. Spokojenější. A vrazí jí kudlu mezi lopatky pod záminkou mravnosti nebo dobrých způsobů. V tu chvíli se neřeší zadek v plavkách. Řeší se moc. Kdo smí. Kdo má nárok. Kdo se může cítit v pohodě. A kdo si to dovolil „moc“.
Celý zbytek dovolené jsem přežívala. Ne, nebylo to peklo. Nebylo to na hysterii. Ale bylo to přesně ten typ tichého napětí, kdy se všechno dusí pod povrchem. Nikdo nic neřekne nahlas, ale ve vzduchu je to. Ten výsměch. Ta kontrola. To nenápadné odsuzování, které je nejhorší právě proto, že se děje v rodině. Mezi lidmi, se kterými by měl být člověk v bezpečí. A ono není. Naopak. Je pod drobnohledem.
Když jsme přijeli domů, měla jsem chuť si zabalit kufr znovu. Tentokrát sama. Odjet někam na víkend. Jen tak. Bez kalendáře, bez programu, bez povinností. Jen já a ticho. Neudělala jsem to. Ale v hlavě jsem si slíbila, že příště už nepojedu, když budu cítit, že to není dobře. Že už se nikdy nebudu omlouvat za svoje tělo. Ani za svoje plavky. A že pokud se někomu nelíbím, má plné právo se dívat jinam. Ale ne mě vychovávat.
Nejde o to, co jsem měla na sobě. Šlo o to, že jsem si dovolila být sama sebou. Že jsem si dovolila být v klidu. Cítit se hezky. A to někteří lidé nemohou vystát. Ne kvůli vám. Kvůli sobě. Protože jim to nastavuje zrcadlo. A to někdy bolí víc než jakákoliv výčitka.
Kdybych mohla něco říct zpětně sama sobě na té pláži, asi bych se jen pousmála a šla si lehnout. Neuhýbala bych pohledem. Nedovolila bych, aby mi vzali den. Možná i to je způsob, jak se bránit. Mlčky. Beze slov. Ale pevně. A vědět, že to nejsem já, kdo by se měl stydět. Protože důvod ke studu nemá ten, kdo se směje na slunci. Ale ten, kdo ho druhému zakrývá rukou.
