Článek
Povídaly jsme si o práci, o tom, jak je všechno drahé, o únavě, která se v nás drží už delší dobu. Každá z nás má jiný život, ale v něčem jsme si podobné víc, než si občas přiznáváme. Mluvily jsme o budoucnosti. Ne nijak pateticky, spíš tak mezi řečí. O tom, co bude za pár let, kde asi budeme, jestli se něco změní.
Smály jsme se představě, že bychom měly všechno dokonale nalajnované. Nikdy jsme to tak neměly. Vždycky jsme spíš reagovaly na to, co přišlo. Práce, vztahy, stěhování, změny. Všechno tak nějak plynulo, bez jasného plánu. Jedna z nás vyprávěla o tom, že zvažuje změnu práce.
Že už je unavená z toho, že pořád dokola dokazuje svou hodnotu. Další se svěřila, že by chtěla dítě, ale zároveň má strach, jestli to finančně zvládne. Já mlčela a poslouchala. V hlavě mi běžely vlastní myšlenky, které jsem zatím nahlas neřekla. O tom, že nevím, jestli jdu správným směrem. Že mám pocit, že bych měla být dál, než kde jsem teď.
Atmosféra byla lehká, i když jsme mluvily o vážných věcech. Smály jsme se, mávaly rukama, občas si postěžovaly. Pak se jedna z nás odmlčela, zamíchala lžičkou v hrnku a řekla tu větu. Spíš potichu, skoro mimochodem. Že vlastně vůbec neví, jestli se někdy bude mít líp než teď. Že možná tohle je ten vrchol. A že ji ta představa trochu děsí.
U stolu se rozhostilo ticho. Ne trapné, ale těžké. Najednou jsme se na sebe přestaly smát. Každá z nás tu větu slyšela trochu jinak, ale všechny se nás dotkla. Uvědomila jsem si, jak často si něco podobného říkám sama pro sebe. Jen to nikdy nevyslovím nahlas. Protože vyslovit to znamená přiznat si, že možná ne všechno půjde podle představ, které jsme si jako mladší malovaly.
Dívala jsem se z okna kavárny na lidi, kteří procházeli kolem. Každý šel někam jinam, každý měl svůj vlastní příběh. Napadlo mě, kolik z nich si v hlavě nese stejné pochybnosti. Kolik z nich má pocit, že zaspali, že měli udělat něco jinak, že jim ujíždí vlak. A kolik z nich se tváří, že je všechno v pořádku, jen aby nemuseli vysvětlovat, že sami vlastně nevědí.
Začaly jsme si o tom povídat otevřeněji. Už ne tak lehkovážně jako předtím. Přiznaly jsme si, že nás občas svírá strach. Že máme pocit, že bychom měly být spokojenější, úspěšnější, jistější. Že nás unavuje neustálé srovnávání se s ostatními. S lidmi na sociálních sítích, s bývalými spolužáky, s představami našich rodičů o tom, jak by měl vypadat dobrý život.
Jedna z nás řekla, že má pocit, že se celý život snaží dohnat něco, co vlastně ani přesně neví, co je. Jiná přiznala, že ji děsí představa, že by měla zůstat sama. Já jsem konečně řekla, že mám strach, že jednou zjistím, že jsem promarnila čas tím, že jsem pořád čekala na správný okamžik. Na chvíli, kdy budu připravená. Na jistotu, která možná nikdy nepřijde.
Ta jedna věta změnila atmosféru u stolu víc, než by se zdálo. Už jsme nebyly jen kamarádky na kávě, které si přišly postěžovat na svět. Byly jsme ženy, které si na chvíli dovolily sundat masku. Přiznat si nejistotu, slabost, strach z budoucnosti. A bylo v tom něco úlevného. Jako by nám všem spadl kámen ze srdce.
Když jsme se pak zvedaly od stolu, cítila jsem zvláštní klid. Ne proto, že bych měla odpovědi. Neměla jsem je. Ale věděla jsem, že v tom nejsem sama. Že nejistota není selhání, ale součást života. Že není nutné mít všechno vyřešené, aby měl člověk právo cítit se dostatečný.
Cestou domů jsem nad tím pořád přemýšlela. O té větě, která zněla tak obyčejně a přitom zasáhla tak hluboko. Možná se opravdu nikdy nebudeme mít tak, jak jsme si kdysi představovaly. Možná se ale budeme mít jinak. A možná to vůbec nebude horší. Jen jiné. A to mi najednou přišlo v pořádku.
