Článek
Tety, strýcové, bratranci, lidé, které vídám párkrát do roka a pokaždé si říkám, že se vlastně máme rádi, jen každý žije úplně jiný život. Seděli jsme u dlouhého stolu na zahradě. Povídalo se o práci, o dětech, o tom, kdo kde koupil byt a kdo se kam chystá na dovolenou. Já spíš poslouchala. Poslední dobou jsem se naučila být ticho. Ne proto, že bych neměla co říct, ale protože je jednodušší se vyhnout otázkám, které nechci vysvětlovat. Třeba proč jsem zase zhubla. Nebo proč jím jinak než dřív.
Když babička přinesla koláče, všichni se na ně vrhli s nadšením. Mísa se pomalu otáčela kolem stolu, každý si bral ten svůj kousek. Tvarohové, makové, povidlové. Ty její. Ty, na kterých jsem vyrostla. Dlouho jsem jen koukala. V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Nešlo o to, že bych si koláč zakazovala. Jen jsem věděla, že mi poslední dobou sladké nedělá dobře. Naučila jsem se poslouchat tělo a být k sobě opatrná.
Pak jsem si ale řekla, že je to přece oslava. Jeden kousek. Nebo spíš sousto. Vzala jsem si malý koláček, ulomila kousek a dala si ho do pusy. Byl přesně takový, jaký jsem si pamatovala. Měkký, sladký, s vůní vanilky a dětství. Ani jsem ho nestačila spolknout a babička si toho všimla.
Nejdřív se usmála. Pak se její výraz změnil. Přestala se bavit s tetou vedle sebe a zadívala se přímo na mě. Co to jíš, zeptala se nahlas, aby to slyšeli všichni. Ty už zase držíš nějakou dietu? Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak se na mě otočily pohledy od stolu. Snažila jsem se zůstat klidná a řekla jsem, že ne. Že jen nechci moc sladkého. Že mi to nedělá dobře.
Babička si povzdechla. Takový ten dlouhý povzdech, ve kterém bylo víc než jen starost. Ty jsi ale vždycky byla hubená, řekla. Teď už jsi moc. Měla bys jíst normálně. Podívej se na sebe. Bylo to zvláštní. Ta věta nebyla zlá. Nebyla řečená s úmyslem ublížit. A přesto mě zasáhla víc, než bych čekala. Najednou jsem se cítila malá. Jako tehdy, když mi bylo deset a babička mi kontrolovala talíř, jestli jsem snědla všechno.
Snažila jsem se to přejít. Usmála jsem se a řekla, že jsem v pořádku. Že jsem zdravá. Že se cítím dobře. Jenže babička nepřestala. Začala mluvit o tom, jak dneska mladí blbnou. Jak si všechno zakazují. Jak to za jejich časů nebylo. Jak ženská má mít tvary. Jak chlap nechce kostru. Každá ta věta se mi zarývala pod kůži. Ne proto, že by nebyla slyšená už tisíckrát. Ale proto, že přišla v momentě, kdy jsem si myslela, že jsem v bezpečí. Mezi lidmi, kteří mě znají od mala.
Najednou jsem měla pocit, že se musím obhajovat. Vysvětlovat. Obhájit svoje tělo, svoje rozhodnutí, svůj vztah k jídlu. Přitom jsem si jen vzala sousto koláče. Zbytek oslavy jsem už moc nevnímala. Seděla jsem tam, usmívala se, odpovídala na otázky, ale uvnitř jsem byla stažená. Přemýšlela jsem, proč se pořád cítím provinile za to, že se o sebe starám jinak než generace přede mnou. Proč se očekává, že budu jíst, když mi nechutná. Že budu vysvětlovat, když odmítnu.
Cestou domů jsem o tom pořád přemýšlela. O babičce. O tom, že to myslela dobře. Že v jejím světě je jídlo láska a odmítnutí jídla je odmítnutí péče. Uvědomila jsem si, jak hluboko to máme v sobě zakořeněné. Jak těžké je vybočit z toho, co je považované za normální. Ten jeden kousek koláče mi otevřel víc, než bych čekala. Uvědomila jsem si, že hranice si musím držet i v rodině. Že mám právo jíst podle sebe. Že nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že jsem v pořádku.
Babičku mám pořád stejně ráda. A její koláče taky. Jen už vím, že příště, až si vezmu nebo nevezmu kousek, budu se snažit myslet hlavně na sebe. Ne na pohledy kolem stolu. Ne na očekávání. Protože i jedno nevinné sousto může spustit lavinu. A já už nechci, aby o mém těle a životě rozhodoval někdo jiný. Ani u rodinného stolu.
