Článek
Sauna, bazén, masáže, dobré jídlo. Měl to být víkend pro nás dva. Jenže všechno dopadlo úplně jinak, než jsem čekal.
Klidný začátek
Do hotelu jsme dorazili v pátek odpoledne. Krásné prostředí, výhled na lesy, příjemný personál. Měl jsem radost, že jsem to vybral správně. Moje partnerka, které je o víc než dvacet let míň než mně, byla nadšená. Okamžitě vytáhla telefon a začala natáčet, jak vstupujeme do wellness centra. Mně to přišlo trochu zbytečné, chtěl jsem se spíš odpojit, ale neřešil jsem to.
Večer jsme si dali večeři, víno a já jsem si říkal, že ten víkend konečně bude stát za to. Mluvili jsme o plánech, o životě, o všem možném. Jenže po druhé skleničce se ke stolu vedle nás posadila skupinka mladších lidí. Parta kolem třicítky, hluční, rozesmátí, s vínem i koktejly. Moje přítelkyně na ně co chvíli pokukovala. Smáli se, vypadali uvolněně, a po chvíli k nim začala prohazovat pár slov.
Večírek, který se zvrtl
Řekl jsem jí, ať si s nimi klidně popovídá, že si půjdu lehnout dřív. Cítil jsem únavu z cesty a víno mi už lezlo do hlavy. Usmála se, že přijde za chvilku. Bylo kolem půlnoci. Jenže ta chvilka se protáhla. Když jsem se po hodině vzbudil a podíval se vedle sebe, postel byla prázdná. Zkusil jsem jí napsat, ale neodpovídala.
Nejdřív jsem si říkal, že jen zůstala s partou dole v baru. Ale když jsem po půlhodině marného čekání prošel kolem recepce, barman mi řekl, že skupina se přesunula k bazénu a že mezi nimi byla i moje partnerka. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěl jsem dělat scénu. Vrátil jsem se na pokoj s tím, že to do půl hodiny skončí. Jenže neskončilo.
Ráno bez stopy
Když jsem se ráno probudil, bylo po deváté a ona stále nikde. Její telefon ležel na nočním stolku, batoh taky. Jen klíč od pokoje chyběl. Nejdřív jsem znejistěl, pak se ve mně začal ozývat strach. Prošel jsem celý hotel. Restauraci, bazén, sauny, dokonce i okolí. Nic. Na recepci mi řekli, že ji naposledy viděli kolem třetí ráno, jak s partou hostů odchází ven. To už mi ztuhla krev v žilách.
Začal jsem přemýšlet, jestli se jí něco nestalo. V okolí byl les, potok, prudké srázy. A taky mě napadlo, že možná jen pokračovali v zábavě u někoho na pokoji. Ale i tak to bylo neomluvitelné. Nechat mě samotného celý večer na pokoji a pak se vypařit, jako by nic.
Hledání pravdy
Kolem poledne se konečně objevila. Rozcuchaná, s rozmazanou řasenkou, v hotelovém županu. Když jsem ji uviděl, spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň se ve mně všechno sevřelo. Řekla jen, že „to trochu přehnali“ a že se šli po večírku koupat do vířivky, která je venku za hotelem. Prý tam zůstali do rána.
Neřekl jsem nic. Neměl jsem sílu. Jen jsem se sbalil, zaplatil pobyt a odjel domů dřív, než jsme měli. Cesta byla dlouhá, tichá. Ona usínala na sedadle, jako by se nic nestalo. Já koukal z okna a přemýšlel, co se to vlastně stalo.
Přiznat si rozdílný svět
Někdy si člověk nechce přiznat, že rozdíl v letech není jen číslo. Že s někým mladším sice zažijete víc spontánnosti, ale zároveň i víc nejistoty. Měl jsem pocit, že jí nabízím stabilitu, klid, zázemí. Ona zase přinášela energii a lehkost. Jenže možná jsme každý chtěli něco jiného.
Mně stačil klidný večer u vína, jí zábava, hudba a společnost. Zpočátku jsem si říkal, že se to časem vyrovná, že si najdeme rytmus. Ale ten víkend v hotelu mi otevřel oči. Viděl jsem, že žijeme v úplně jiném tempu. A že čím víc se snažím přizpůsobit, tím víc ztrácím sám sebe.
Zklamání, které zůstalo
Po návratu domů jsme se pár dní nebavili. Pak mi řekla, že to přehnala a že ji to mrzí. Že prý jen chtěla „být chvíli mladá“. Možná to myslela upřímně, ale ve mně už něco prasklo. Když jsem ji viděl, jak se směje cizím lidem, jak mizí někde uprostřed noci, uvědomil jsem si, že tohle není život, který chci.
Nejde o žárlivost, spíš o respekt. O pocit, že jsme na stejné straně. A ten se vytratil. Od té doby spolu už nejsme. Ne proto, že bych ji nenáviděl, ale protože jsem pochopil, že některé světy se prostě nespojí, i když by člověk moc chtěl.
Ticho po bouři
Dnes, když si na ten wellness vzpomenu, cítím spíš únavu než vztek. Byl to víkend, který měl být o odpočinku, a místo toho mi připomněl, že i láska potřebuje rovnováhu. Ne jen přitažlivost, ale i stejný pohled na svět.
Možná jednou potkám ženu, se kterou mi bude dobře i beze slov, bez večírků a dokazování. Takovou, která bude chtít klid stejně jako já. Do té doby se snažím brát to jako zkušenost, i když bolestivou. Protože někdy musí přijít zklamání, aby člověk konečně pochopil, co opravdu hledá.
Milan, 63 let, České Budějovice
