Článek
Byt byl dostatečně velký, oba jsme se na to těšili a plánovali jsme, jak si prostor zařídíme, aby byl útulný pro nás oba. Jenže jsem netušila, že nás čeká nečekaná komplikace. A nemyslím tím složenky nebo stěhovací krabice, ale jeho sestru.
První dny po nastěhování
Hned po přestěhování jsem cítila radost a úlevu, že už nemusím každý den přejíždět mezi byty. Bylo hezké probouzet se vedle něj a společně si vařit večeře. První týden byl nádherný. Jenže pak se objevila jeho sestra. Žije o patro výš a má klíče od bytu, protože je kdysi dostala pro případ nouze. Na to jsem byla upozorněná, ale říkala jsem si, že to ničemu nevadí.
Jenže už druhý týden po mém nastěhování jsem pochopila, že klíče využívá častěji, než by bylo vhodné. Začalo to nenápadně. Přijela jsem domů z práce a zjistila, že v lednici přibylo pár věcí. Polévka v hrnci, nějaké ovoce a vždycky lístek, že se stavila. Říkala jsem si, že je to možná milé gesto. Jenže pak se to změnilo.
Lednice pod dohledem
Jednoho večera jsem otevřela lednici a slyšela za sebou poznámku, že prý jím příliš mnoho jogurtů a že bych měla omezit sladké. Otočila jsem se a tam stála ona. Ani nezazvonila, prostě přišla. V ten okamžik mi došlo, že to není jen o občasné návštěvě. Ona kontrolovala, co máme v lednici.
Od té doby to bylo denně. Přijela z práce dřív než já, odemkla si byt, otevřela lednici a partnerovi i mně dělala přednášky o tom, co je zdravé a co ne. Bylo mi trapně, protože šlo o naše soukromí. Připadala jsem si, jako bych byla malá holka, které někdo říká, že snědla moc čokolády.
Reakce partnera
Když jsem si partnerovi postěžovala, mávl rukou. Tvrdil, že to nemám brát vážně, že jeho sestra je prostě zvyklá všechno komentovat a že to dělá z dobrého srdce. Jenže já to tak necítila. Vlastně jsem měla pocit, že mě bere jako vetřelce. Neustále narážela na to, že předtím měl bratr v lednici víc ovoce a méně polotovarů, že teď je tam moc balíčků s masem a moc sýra.
Začala jsem si schovávat některé věci na dno poliček, abych je neměla na očích. Jenže ona vždycky všechno našla. A pokaždé to okomentovala. Připadala jsem si poníženě a hlavně nechtěně.
Zlomový okamžik
Nejvíc mě zasáhlo, když jsem jedno odpoledne přišla domů a ona mi oznámila, že vyhodila moji otevřenou čokoládu, protože prý už byla stejně stará a že sladké není zdravé. V tu chvíli jsem to nevydržela. Vybuchla jsem a řekla jí, že je to moje čokoláda, moje věci a že nemá právo rozhodovat o tom, co budu jíst.
Samozřejmě se urazila a tvrdila, že to dělala jen pro naše dobro. Partner stál vedle mě a nevěděl, co říct. Viděla jsem, že je mezi námi napětí, protože on má se sestrou blízký vztah a nechce se s ní hádat.
Jak to dopadlo
Po několika hádkách jsme se nakonec dohodli, že sestra vrátí klíče a že se bude ozývat, když chce přijít. Nebylo to jednoduché, ale jinak bych už v tom bytě nezůstala. Bylo pro mě nepřijatelné, aby někdo vstupoval do našeho soukromí a kontroloval mi i jídlo.
Dnes už je to o něco lepší, ale cítím, že mezi námi zůstalo napětí. Ona se tváří, že jsem přehnaně citlivá, já se zase cítím nepochopená. Partner se snaží balancovat mezi mnou a ní, ale někdy mám pocit, že je to pro něj těžší než pro mě.
Po té zkušenosti jsem si uvědomila, že nastěhování není jen o sdílení prostoru s partnerem, ale i o tom, kdo všechno do toho prostoru zasahuje. A že hranice si člověk musí nastavit hned na začátku.
