Článek
Když se ohlásí, že přijede, začíná u nás doslova příprava na krizovou situaci. Týden dopředu uklízím, peru záclony, přestavuju nábytek a vymýšlím, co bude jíst. Ne snad proto, že by to vyžadovala, ale protože vím, že by se bez povšimnutí neobešlo ani jedno smítko. Můj muž se tváří, že mu to celé přijde roztomilé. Že jeho máma je „prostě taková“ a že ji mám brát s humorem.
Jenže humor mě přechází v momentě, kdy si tchyně sedne do obýváku a začne hodnotit: nové závěsy, výběr barev, ba dokonce i to, jak často zalévám kytky. První večer bývá nejhorší. Všechno chce vidět, všechno zhodnotit. „Tohle je nová sedačka?“ zeptá se a já tuším, že přijde něco jako: „Vypadala by líp jinak postavená.“ A ona to opravdu řekne. Takže po deseti minutách s manželem posouváme nábytek, protože tchyně má lepší oko.
Ráno vstává dřív než kdokoliv jiný. Když dojdu do kuchyně, už stojí u dřezu a myje hrnky, které jsem nechala přes noc. S úsměvem, ale s jasným poselstvím: „To by se u mě doma nestalo.“ Při snídani se nenápadně ptá, kolik vyděláváme, jak to máme s hypotékou a proč jsme ještě neměli děti.
Přitom se neptá přímo, spíš jen mezi řečí, jakoby náhodou. Ale já vím, že žádná náhoda to není. Když se snažím odpovědět stručně, změní téma. A za pár minut se k němu stejně vrátí, tentokrát s vlastní zkušeností, která samozřejmě dokazuje, že dřív bylo všechno lepší a levnější. V duchu odpočítávám hodiny do jejího odjezdu. Jenže to je teprve druhý den.
Nejvíc mě štve, že můj muž její chování nevidí. Nebo nechce vidět. Když mu řeknu, že mě tchyně neustále opravuje, jen se zasměje a řekne, že to nemyslí zle. Ale mně už z těch jejích rad a komentářů běhá mráz po zádech. Když se v kuchyni otočím, stojí za mnou a dívá se, jak krájím cibuli. „Já to dělám jinak,“ poznamená.
To je věta, kterou slyším nejčastěji. Nechci být zlá, ale po třech dnech s ní mám pocit, že v tom bytě nepatřím já. Že všechno, co dělám, dělám špatně. Dokonce i kafe prý vařím „nějak silné“. Když odpoledne usínám vyčerpaná na gauči, probudí mě otázka, proč si nejdu raději ven protáhnout nohy.
Bydlíme v 2+1, takže prostoru moc není. Když je u nás tchyně, máme pocit, že se nemáme kam hnout. Všechno slyší, všechno vidí, všechno komentuje. Večer si pouští televizi tak nahlas, že přes ni nejde usnout, a ráno vstává se svítáním, aby mohla začít vařit „něco pořádného“, protože „takhle se z polotovaru člověk nenají“.
A přestože vím, že to dělá z dobrého úmyslu, výsledkem je jen napětí. Po třech dnech už spolu s manželem mluvíme šeptem, abychom náhodou neřekli něco, co by se dalo přetočit proti nám. A když odjede, doma to vypadá jako po přesunu jednotky civilní obrany. Všude otevřené skříňky, nádobí jinak než bývá, věci posunuté o pár centimetrů, ale já to vidím.
Minule, když odjela, jsem si slíbila, že příště to zvládnu lépe. Jenže tentokrát to bylo jiné. V pátek odpoledne jsem ji objala, popřála šťastnou cestu a sotva za ní zaklaply dveře, sedla jsem si na zem a rozbrečela se. Ne z nenávisti, spíš z únavy. Měla jsem pocit, že týden dýchám na povel.
V pondělí jsem si vzala volno. Potřebovala jsem to. Normálně bych po jejím odjezdu běžela rovnou do práce, ale tentokrát jsem to prostě nezvládla. Ten klid, který v bytě zůstal, byl k nezaplacení. Vařila jsem si kafe, které bylo přesně tak silné, jak mám ráda. Pustila si tichou hudbu, otevřela okno a jen dýchala. Po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem zase doma.
Když jsem se později dívala na všechny ty vyměněné věci, došlo mi, že tchyně se asi nikdy nezmění. Že není zlý člověk, jen prostě jiný. Žila celý život podle svých pravidel a neumí to jinak. A já se musím naučit, že někdy je jednodušší nebrat všechno osobně.
Ale i tak vím, že příště si po jejím odjezdu zase vezmu den volna. Ne proto, že ji nechci vidět, ale protože se potřebuji nadechnout. A možná jednou pochopí i můj muž, že když se řekne „návštěva tchyně“, u nás to znamená malou evakuaci.
