Článek
Známou jsem neviděla několik měsíců a když mi napsali, že je na oddělení, bylo mi jasné, že to nebude jen lehká viróza. Seděla na posteli opřená o polštáře. Bledší, než jsem si ji pamatovala, ale s úsměvem, který působil trochu unaveně. Když mě viděla, hned začala mluvit o tom, jak jí je dnes líp, že už skoro nic nebolí, že prý bude brzo doma. Bylo poznat, že to říká hlavně proto, aby mě uklidnila. Někdy člověk slyší víc z tónu než ze slov.
Posadila jsem se na židli k její posteli a snažily jsme se o obyčejnou konverzaci, ale můj pohled stále utíkal k jejímu nočnímu stolku. Nechtěla jsem to tak dělat, ale nedalo se tomu vyhnout. Zůstal otevřený šuplík, jako kdyby ho někdo rychle zavíral, ale nedovřel. A právě v tom šuplíku bylo víc, než kolik mi zatím stihla říct.
Byly tam papíry. Hodně papírů. Pojišťovna, výpisy, výsledky, termíny kontrol. Viděla jsem tam i zmačkanou žádanku na CT s datem, které bylo několik týdnů staré. Měla ji provedenou? Proč o tom nemluvila? V rohu ležela lékovka s etiketou, kterou jsem nedokázala přečíst, ale poznala jsem podle tvaru, že to nebude obyčejný prášek proti bolesti. Přes to všechno byla nahoře položená jediná věc, která mě zaskočila ze všeho nejvíc. Malý fotoaparát.
Nikdy nefotila. Tedy ne tak, aby se tím chtěla někam chlubit. Ale ten fotoaparát vypadal, jako když člověk něco zapisuje, archivuje, možná se snaží zachytit okamžiky, u kterých má strach, že mu utečou. Nechápala jsem, proč ho má v nemocnici. Než jsem se nad tím stačila zamyslet víc, šuplík tiše zaklapl. Vzdychla a řekla, že tady je pořád hluk a že nemůže spát, tak si nosí věci, aby se nějak zabavila.
Usmála jsem se, ale věděla jsem, že je v tom něco víc. Všimla si, že mě zaujala ta hromádka papírů. Najednou ztichla. Měla jsem pocit, že trochu stáhla ramena, jako by čekala, jestli se zeptám. Nechtěla jsem do ní rýpat, respektovala jsem její prostor. A tak jsem jen kývla hlavou a snažila se převést řeč na práci, na společné známé, na cokoli jiného, jen aby nemusela vysvětlovat, co má v šuplíku.
Jenže jak jsme si povídaly, bylo čím dál víc jasné, že některé věci říká jen napůl. Třeba když zmiňovala doktory. Chválila je, ale tón měl nádech únavy. A když říkala, že je tam jen na pozorování, vyhnula se mému pohledu. Viděla jsem to na ní. Člověk, který se jen pozoruje, nemusí mít vedle postele tolik léků.
Když se otočila, aby si upravila polštář, zahlédla jsem pod peřinou složený dopis. Obyčejná obálka bez jména. Možná ho jen chtěla odnést domů, možná ho chtěla poslat. Byla v tom křehkost, která se mi sevřela kolem srdce. Už jsem věděla, že se trápí. Jen nevím, jak dlouho to trvá.
Povídaly jsme si skoro hodinu. O věcech, které říkala nahlas, a o těch, které zaznívaly mezi řádky. Někdy si člověk ani nemusí stěžovat, aby bylo jasné, že bojuje. Její ruce byly slabé, přesto se snažila působit silně. Místo abych se ptala, co ji trápí, poslouchala jsem a snažila se ji rozesmát. Cítila jsem, že potřebuje hlavně pocit, že ji někdo vidí jako normální zdravou ženu a ne jako pacientku.
Když jsem se zvedala k odchodu, zbledla ještě víc. Snažila se to zakrýt tím, že rychle vstala, ale zakymácela se. Chytila jsem ji za paži. Řekla, že je to jen tlak, že je tam dusno. Ale jak jsem ji držela, cítila jsem, jak se jí třese ruka. Neposadila se kvůli sobě. Udělala to kvůli mně, aby mě neznervóznila.
Loučily jsme se pomalu. Přidržovala si hrnek s čajem a vyhýbala se očím, když jsem jí říkala, že přijdu zas. Jen kývla. Ten pohled mi ale stačil. Viděla jsem tu obavu. Ne z nemoci jako takové, ale z toho, že ji někdo odhalí. Že někdo uvidí, jak moc je to vážné.
Když jsem vyšla z pokoje a šla po dlouhé chodbě zpátky, měla jsem tíhu na hrudi. Její stolek mi řekl víc, než ona kdy vyslovila. A já nemůžu přestat myslet na to, proč vůbec cítí potřebu tajit něco, co by neměla nést sama. Možná je to hrdost. Možná strach, že by to druhé zatížilo. Možná nechce, aby si ji někdo pamatoval jako nemocnou.
Domů jsem jela tramvají a přemýšlela, kolik lidí kolem mě má takhle pečlivě zasunuté příběhy hluboko do šuplíku, aby nebyly vidět. Kolik z nich se směje, i když by nejraději mlčeli. A kolik toho vlastně člověk dokáže skrýt za jeden obyčejný úsměv.
Ten večer jsem jí ještě napsala, jestli něco nepotřebuje. Odpověděla až pozdě. Krátce. Že všechno zvládá. A já jen doufám, že až tam příště přijdu, bude mít ten šuplík o pár papírů lehčí. Nebo aspoň někoho, komu o tom všem konečně řekne.
