Článek
Jenže pak se stalo něco, co by mi nikdo neuvěřil, kdybych to sama nezažila. Pršelo, měla jsem po práci a těšila se, že si konečně uvařím něco teplého. Jenže když jsem otevřela skříňku, zjistila jsem, že mi chybí rýže. A jak už to tak bývá, chuť byla přesně na to, co zrovna nemám. Nechtělo se mi běžet do obchodu v dešti, tak jsem to vzdala a pustila si seriál.
O pár minut později se ozval zvonek. Podívala jsem se do kukátka a tam stál soused z patra nade mnou. Ten, kterého jsem vídala jen letmo na chodbě. Vysoký, tmavovlasý, s klidnýma očima a úsměvem, který by dokázal roztát i ledovec. V ruce držel hrnec. Přiznám se, trochu jsem znejistěla. Nevěděla jsem, co chce, a než jsem se zmohla na slovo, řekl: „Dobrý den, vařil jsem omáčku a udělal jí moc. Nechcete trochu?“
Nevím, jestli to bylo tím deštěm, vůní jídla nebo jeho nenuceností, ale poprvé po dlouhé době jsem se usmála úplně spontánně. Pozvala jsem ho dál, a tak jsme stáli v mé malé kuchyni, on držel hrnec a já talíře. Vonělo to po bazalce a česneku, a já měla pocit, že jsem někde úplně jinde, ne v bytovce na kraji města.
Seděli jsme pak u stolu a povídali si. O práci, o tom, jak se do domu přistěhoval, o jeho kočce, kterou prý musel nechat u rodičů. Smál se mým poznámkám a já jeho příběhům. Nebylo v tom nic nuceného, žádná snaha zapůsobit. Prostě klid, pohoda a zvláštní blízkost, kterou neumím popsat. Když odcházel, nechal mi v lednici zbytek omáčky. Řekl, že se zítra staví pro hrnec.
Jenže druhý den jsem celý den čekala. Snažila jsem se dělat, že o nic nejde, ale pokaždé, když se ozval výtah, jsem zpozorněla. Nepřišel. Ani ve středu, ani ve čtvrtek. Hrnec zůstal stát na poličce a já začala pochybovat, jestli jsem si to všechno jen nenamlouvala. Možná to byla jen zdvořilost, možná jsem si něco vsugerovala, protože jsem dlouho nebyla s nikým blízkým.
V pátek večer jsem zrovna věšela prádlo, když někdo zaklepal. A tam stál znovu. Promoklý, s rozcuchanými vlasy a úsměvem, který mě okamžitě odzbrojil. Řekl, že byl týden pryč kvůli práci, a jestli bych mu ten hrnec mohla vrátit. Samozřejmě že jsem mohla. A samozřejmě jsem mu řekla, že jestli chce, můžeme k tomu uvařit něco nového.
Tak jsme začali. Občas přinesl láhev vína, jindy zase upekl koláč. Nikdy to nebylo plánované. Vždycky jen tak, přirozeně. Bylo zvláštní, jak rychle se stal součástí mého dne. Přestal být „ten z patra nahoře“. Začal být ten, komu pošlu fotku večeře nebo komu se svěřím, že mám těžký den.
Když jsem jednou přišla domů pozdě a našla přede dveřmi malou krabičku s nápisem „pro případ, že zase nestihneš večeři“, rozbrečela jsem se. Byly v ní zapečené brambory a kousek koláče. Tehdy mi došlo, že i když jsem se lásce bránila, nějak si mě stejně našla.
Nebylo to žádné filmové drama ani vášeň na první pohled. Spíš tichá jistota, že ten člověk tam má být. Že je bezpečné s ním být potichu, bez potřeby něco dokazovat. Někdy jsme spolu jen seděli na gauči, on četl a já psala, a i tak jsem cítila, že je to ono.
Po čase se přestěhoval o patro níž, ke mně. Dům je starý, zdi tenké, ale nám to nevadilo. Každé ráno jsme se potkávali v kuchyni a hádali, kdo uvaří kávu. Občas jsme se pohádali kvůli hloupostem. Třeba že nechává hrnek ve dřezu nebo já zase zapomenu koupit máslo. Ale i tyhle chvíle měly své kouzlo. Protože pokaždé, když jsem si myslela, že mě život znovu zaskočí, ozval se z vedlejšího pokoje jeho smích.
Dnes už nevím, jestli věřím na lásku na první pohled. Možná to není o pohledu, ale o okamžiku, který se do vás zapíše. O chvíli, kdy se všechno na chvíli zastaví a vy víte, že se děje něco, co jste neplánovali, ale přesně to jste potřebovali.
A někdy to začne úplně obyčejně. Zvonek, hrnec s omáčkou a soused, který se usměje tak, že vám připomene, že svět ještě pořád umí překvapit.
