Článek
Do tramvaje nastupuju opatrně. Ne proto, že bych byla nerozhodná, ale proto, že svět kolem sebe nemám ostrý. Obrysy se slévají, vzdálenosti klamou a každý schod si musím hlídat víc, než je lidem kolem příjemné sledovat. Jsem mladá, vypadám zdravě, a právě proto se ode mě automaticky čeká rychlost a plynulost. Nikdo se neptá, jestli vidím, kam šlapu. Prostě se předpokládá, že ano.
Když přijíždíme k zastávce, zvednu se ze sedačky o něco dřív. Chci mít náskok, nechci zdržovat. Přesto se mi nedaří trefit madlo napoprvé a musím zpomalit. V tu chvíli se za mnou ozve hlas. Ne prosebný, ne netrpělivý, ale ostrý. „Můžete vystupovat rychleji?“ Řečené tak, že se mi stáhne žaludek a do hlavy se mi nahrne známý pocit studu.
Na vteřinu zvažuju, že nic neřeknu. Že sklopím hlavu, vystoupím a nechám to být. Dělám to často. Je to jednodušší. Jenže tentokrát se ve mně něco zlomí. Možná únava, možná vztek, možná obyčejná potřeba se aspoň jednou neomlouvat za to, co nemůžu ovlivnit. Otočím se a klidně řeknu, že špatně vidím. Že nejdu pomalu schválně. Že se snažím.
V tu chvíli je v tramvaji ticho. Takové to nepříjemné, husté ticho, kdy najednou všichni slyší víc, než chtěli. Nikdo nic neříká. Nikdo se nedívá přímo, ale cítím pohledy. Některé provinilé, některé zaskočené, některé možná lítostivé. Ten, kdo mě okřikl, mlčí. Nevím, jestli by se omluvil, kdyby měl čas. Dveře se zavírají a tramvaj odjíždí.
Stojím na ostrůvku a chvíli jen dýchám. Ruce se mi lehce třesou. Ne proto, že by se stalo něco dramatického, ale protože zase jednou došlo k tomu zvláštnímu střetu mezi tím, jak vypadám, a tím, jak se cítím. Mezi očekáváním okolí a realitou, kterou si nesu každý den s sebou. Lidi často mluví o empatii, ale v praxi na ni není čas. Zvlášť v ranní špičce.
Cestou domů na to pořád myslím. Na to, jak snadno se soudí podle vzhledu. Jak rychle jsme schopni si o někom udělat závěr během dvou vteřin. Mladá rovná se zdravá. Pomalá rovná se líná nebo neohleduplná. Nikdo nevidí ty tiché důvody, které se nevejdou do rychlého tempa města. Nemoci, bolesti, strachy, nejistotu.
Nečekám, že mi budou lidé ustupovat nebo tleskat za každý krok. Jen bych si přála, aby existoval malý prostor pro pochybnost. Pro myšlenku, že ten druhý možná nejde pomalu proto, že chce někoho naštvat. Že za tím může být něco, co není vidět na první pohled. Protože někdy stačí jedna věta navíc a svět kolem se na chvíli zastaví. A v tom tichu se ukáže, že nic není tak jednoduché, jak se zdá.
