Článek
Ideální kombinace pro to, koupit si něco, co rozhodně potřebuje. Procházela jsem web, jehož název raději nebudu zmiňovat, protože bych mohla být právně napomenuta nebo alespoň morálně znemožněna. Řekněme jen, že šlo o jeden z těch zahraničních e-shopů, kde je všechno podezřele levné, modelky mají identický výraz a u každého produktu svítí červená ikonka „POSLEDNÍ KUSY SKLADEM“.
A pak jsem je spatřila.
Šaty. Dlouhé, zelené, elegantní. Takový ten odstín, který vám prý zvýrazní oči i charakter. Na obrázku vypadaly jako něco mezi vílou z pohádky a moderátorkou z galavečera. Byla to láska na první kliknutí.
Velikost jsem zvolila od oka. V popisu stálo „elastické“, což si člověk obvykle přeloží jako „to se natáhne na cokoli“. Dodání bylo slíbeno do sedmi pracovních dní. Očekávala jsem tedy, že do dvou týdnů budu někde na večírku působit jako kulturní mix lesní bohyně a ženy s vkusem.
Realita začala prvními pochybnostmi ve chvíli, kdy mi přišel e-mail o odeslání zboží. Byl celý v maďarštině. Jediné, co jsem pochopila, bylo číslo zásilky a jakési poděkování za „užívání stylového luxusu“.
Šaty dorazily po dvaceti dnech. Pošťák mi předal balíček, který připomínal spíš obal na polštář než šaty samotné. Byl neuvěřitelně lehký, což mohlo značit buď revoluční materiál, nebo… no, nic. Otevřela jsem ho s očekáváním i lehkým napětím. A pak jsem zůstala stát jako socha svatého nepochopení.
Na zemi přede mnou ležel kus látky, který měl barvu, kterou bych popsala jako „unavený hrášek“. Materiál byl něco mezi záclonou z devadesátek a zdravotnickou rouškou. Švy končily, kde neměly, výstřih připomínal okraj odpadkového koše a délka… délka byla velmi improvizační.
Pokusila jsem se je obléct. Ne snad proto, že bych si myslela, že to celé dopadne dobře, ale z čisté zvědavosti. Šaty se navlékaly jako stahovací obal na židli, končily těsně pod zadkem a měly rozparek, který začínal tam, kde moje důstojnost končila. K tomu všemu mi došlo, že zadní část šatů je… průsvitná. A to ne lehce. Ale tak, že i běžná záclona vedle toho působila jako neprůstřelná vesta.
Stála jsem před zrcadlem, nevěřícně hleděla na svůj odraz a přemýšlela, jestli jsem právě ztělesnila slovo „naivita“. Na chvíli jsem se přistihla, že vážně zvažuju, jestli by se to dalo nějak „zachránit páskem“ nebo „doplnit sakem“, ale už ve mně zbyl jen smích.
Smála jsem se. Tak, jak se člověk směje, když je unavený, zklamaný a ví, že za tu směšnost může sám. Smála jsem se té chvíli, kdy jsem si říkala, že „už přece umím nakupovat online“, i tomu momentu, kdy jsem věřila, že budu vypadat jako bohyně a skončila jako omylem vypraná závěsná dekorace.
Šaty jsem složila a odložila do skříně, kde je teď návštěvníkům ukazuju jako memento. Když se mě někdo zeptá, co to je, odpovím klidně: „To je má důvěra v e-shopy, zhmotněná v textilu.“
Ale víte co? Nezlobím se. Tohle jsou přesně ty situace, které člověk potřebuje, aby si připomněl, že život není jen o tom, co funguje, ale i o tom, co nevyšlo, ale rozesmálo.
A kdybych měla závěr? Možná tento: Pokud někdy uvidíte šaty, které vypadají příliš dobře, než aby byly pravda, tak… máte pravdu. Jsou až moc dobré. Ale i tak si je objednejte. Aspoň budete mít historku.
A mezi námi, lepší je smát se v průsvitných šatech doma před zrcadlem, než brečet v nich někde na plese. Protože smích je pořád levnější než vrácení zboží přes půl planety.
