Článek
Moje máma věřila, že mě tím chrání. Že přísnost je láska. Jenže já jsem se cítila jako někdo, kdo permanentně neplní očekávání. Jako kdyby ode mě chtěli, abych byla někým, kým vůbec nejsem.
Když jsem odmaturovala, sbalila jsem si pár věcí a odstěhovala se do města. Nenašla jsem odvahu říct to nahlas, ale v hlavě jsem měla jediný cíl. Konečně dýchat. Konečně si vybrat vlastní cestu. Pronajala jsem si malý pokoj v bytě se studenty, našla si práci v administrativě a měla pocit, že začínám žít. Ne velkolepě. Ne svobodně, jak jsem si to představovala. Ale aspoň trochu podle sebe.
Nastoupila jsem do firmy, kde mi šéfka při pohovoru připadala jako sympatická žena. Usmívala se, ptala se na moje plány, působila mile. Byla jsem vlastně ráda, že je to žena, protože jsem doufala, že bude mít pochopení. Že bude vědět, jaké to je, začínat sama v cizím městě. Jenže už první týden jsem cítila lehké mrazení, které jsem nedokázala pojmenovat. Něco výchovného v jejím hlase. Něco, co mě vrátilo zpátky do dětství, i když jsem před ním zrovna utekla.
Přišla ke mně uprostřed dne a řekla, že můj stůl působí chaoticky. Že si mám dávat věci do pravého šuplíku a sešity mít srovnané stejně jako ona. Vysvětlila jsem, že takhle pracuju léta a že se v tom vyznám. Usmála se a řekla, že v její kanceláři se věci dělají určitým způsobem. Nevadilo mi to, připadalo mi to jako požadavek na pořádek. Ale stejně jsem si všimla, jak se mi stáhl žaludek, když odcházela.
Další týden mi sdělila, že moje oblečení není úplně vhodné. Měla jsem obyčejnou halenku a tmavé kalhoty. Nic výstředního. Přesto mi vysvětlila, že bych měla působit reprezentativněji, a že by bylo dobré zvolit méně barev. Nedokázala jsem se ohradit. Jen jsem kývala hlavou jako dřív, když jsem poslouchala nekonečné poznámky doma. A tehdy mi poprvé problesklo hlavou, že bych měla být ráda, že mi říká, co dělat. Jenže já už nechtěla být takový typ člověka.
Každý den se objevilo něco nového. Jak mám psát e-maily. Jak mám zdravit. Jak mám sedět. Jak mám odpovídat klientům. Nikdy to nepodala jako kritiku. Spíš jako lekci. Tichou výchovu. A čím víc mi radila, tím víc jsem cítila, jak se ve mně zvedá ten starý známý pocit. Pocit, že nejsem dost dobrá, že zase někdo ví líp, jak by měl vypadat můj život. Jenže tentokrát jsem byla dospělá. A pořád jsem čekala, že to samo přejde. Nepřešlo.
Jednou odpoledne jsem se vrátila z oběda o tři minuty později, než bylo obvyklé. Nikdo si toho nevšiml, jen ona. Zastavila se u mého stolu a beze slov si prohlédla hodinky. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, jako by mě přistihla při něčem zakázaném. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se chovám stejně jako doma. Automaticky se omlouvám. Automaticky se stavím do pozice někoho, kdo se musí zpovídat.
Když jsem šla domů, sedla jsem si v tramvaji a bylo mi do breku. Pochopila jsem, že jsem utekla z místa, kde mě svazovala pravidla, příkazy a neustálé předělávání, jen abych se po pár měsících ocitla v úplně stejné situaci. Jen s jiným člověkem. Začala jsem o sobě pochybovat. Jestli si to přitahuju. Jestli jsem tak nejistá, že na mě podobné typy mají vliv. Nebo jestli to jen neumím zastavit.
Další týdny se to zhoršovalo. Šéfka kontrolovala každý detail mojí práce, někdy i několikrát denně. Zvykla si mi volat i mimo pracovní dobu. Prý jen proto, že chce předejít chybám. Já jsem ale cítila, že jí nejde o práci, ale o kontrolu. O pocit, že má ve svých rukou všechno, co se kolem ní děje. A já jsem byla jen další součástí té mozaiky.
Jednou večer jsem seděla na posteli a přemýšlela. Došlo mi, že pokud to nezastavím teď, budu znovu žít život, před kterým jsem utekla. Že si musím dovolit to, co jsem doma nikdy neuměla. Postavit hranici. Ne s křikem. Ne se strachem. Ale s vědomím, že mám právo žít podle sebe.
Druhý den jsem si s ní domluvila schůzku. Řekla jsem jí, že jsem vděčná za vše, co jsem ve firmě naučila, ale že potřebuji větší prostor. Že mi nevyhovuje styl vedení, který se mnou zachází jako s někým, kdo musí být neustále opravován. Mlčela a koukala na mě způsobem, který jsem moc dobře znala. Pohled, který říká, že jste zradili její představu o tom, jak byste měli fungovat. Jenže já jsem tam seděla klidná. Poprvé v životě jsem neměla potřebu se omlouvat.
Odešla jsem z práce o týden později. S vědomím, že jsem možná udělala chybu. Ale také s pocitem, že jsem konečně udělala něco sama za sebe. Ne proto, že mě někdo usměrnil. Ale proto, že jsem si dovolila říct dost. A když jsem šla domů po ulici zalité večerním světlem, poprvé po dlouhé době jsem se nadechla úplně volně.
