Článek
Změna prostředí, nové kontakty, možnost růstu. Říkala jsem si, že takové věci se přece nedějí náhodou. Balila jsem si kufr s lehkým napětím, ale hlavně s nadšením. Tohle mělo být ono. Dokázat si, že na to mám. Že nejsem jen ta, co o věcech mluví, ale taky je umí dotáhnout. Všechno jsem měla domluvené, papírově jasné, termíny, úkoly, očekávání. Byla jsem připravená makat. Vlastně jsem se těšila i na tu dřinu.
V hlavě jsem měla představu, že přijedu a někdo mi řekne vítej, pojď, ukážu ti, jak to tady chodí. První den byl zvláštní. Ne špatný, spíš prázdný. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo neměl čas. Seděla jsem u stolu, který mi byl přidělený, a čekala. Říkala jsem si, že je to normální, že každý má svou práci, že si musím prostor vybojovat sama. Druhý den byl podobný. Třetí už jsem cítila lehké pnutí v žaludku. Jako když víte, že něco nehraje, ale ještě si to nechcete přiznat.
Začala jsem se ptát. Opatrně, slušně, s úsměvem. Co přesně ode mě očekáváte, kam mám směřovat, jaký je další krok. Odpovědi byly vágní. Uvidíme, zatím zkoušej, buď flexibilní. Flexibilní jsem byla. Možná až moc. Pracovala jsem víc, než bylo domluveno. Zůstávala déle, přebírala úkoly, které nebyly moje. Chtěla jsem ukázat, že si zasloužím být tady. Že jejich důvěra nebyla chyba.
Jenže místo podpory přišla kritika. Ne konstruktivní, ne konkrétní. Spíš taková ta mezi řádky. Jako že bys měla vědět, jak to dělat. Že se to čeká automaticky. Najednou jsem měla pocit, že jsem neustále pozadu, i když jsem běžela na plný plyn. Každá chyba byla vidět, každá nejistota zvýrazněná. Pochvala žádná. Ticho tam, kde jsem čekala aspoň malé uznání.
Začala jsem o sobě pochybovat. Večer jsem ležela na posteli v cizím bytě a přehrávala si celý den. Co jsem řekla špatně. Proč jsem se ozvala. Jestli jsem měla mlčet. Jestli jsem si ten sen nepřikrášlila víc, než si zasloužil. Volala jsem domů, ale neřekla jsem všechno. Nechtěla jsem znít slabě. Nechtěla jsem slyšet větu, že jsem to možná neměla brát.
Nejtěžší bylo zjištění, že se na to nedá připravit. Že žádný kurz, žádná zkušenost vás nenaučí, jak se vyrovnat s tím, když vás někdo systematicky přehlíží. Když děláte maximum a stejně to nestačí. Když se ocitnete v prostředí, kde se nepočítá s lidskostí, ale s výkonem bez kontextu. A kde se chyba nebere jako součást procesu, ale jako osobní selhání.
Zlom přišel nenápadně. Jedno odpoledne, obyčejná poznámka, pronesená bez emocí. Něco ve mně se v tu chvíli zavřelo. Došlo mi, že tady nejde o růst. Že tady nejde o sen, se kterým jsem přijela. Že tu nejsem proto, abych se učila, ale abych zapadla bez otázek. A to jsem neuměla. Ani nechtěla.
Seděla jsem pak dlouho sama se sebou a přemýšlela, kde se stala chyba. Jestli ve mně, nebo v očekáváních. A došla jsem k tomu, že možná ani jedno. Že někdy se prostě potkáte s realitou, která vám dá lekci, i když jste si přišli pro něco úplně jiného. Lekci o hranicích. O vlastní hodnotě. O tom, že pracovní sen nemá cenu, pokud vás stojí pocit, že nejste dost.
Odjížděla jsem jiná, než jsem přijela. Unavenější, ale možná o něco silnější. Ne proto, že bych to zvládla bez šrámů. Ale proto, že jsem si dovolila přiznat, že ne všechno, co vypadá jako příležitost, jí opravdu je. A že podpora není bonus. Je základ.
Ten sen se mi nesplnil tak, jak jsem si ho vysnila. Ale naučil mě něco, co bych se jinak nenaučila. Že si můžu vybrat. Že nemusím zůstat tam, kde se ze mě pomalu vytrácí radost. A že někdy je největší odvaha odejít, i když jste přijeli s nadějí.
