Článek
Nebyla ani v náladě na rozhovory, ani na přemýšlení o tom, co všechno na sobě musí změnit, aby byla „lepší verzí sebe sama“. Chtěla jen jednu věc. Kávu. A možná k tomu kousek dortu. Aby si na chvíli připadala, že život má chuť – třeba i uměle dochucenou.
Vstoupila do malé kavárny v centru. Nebyla tam poprvé. Bývala to taková ta milá kavárna s retro židlemi, kde obsluha ví, že když někdo řekne „bez mléka“, nemyslí tím „s kapkou smetany navíc“. Dnes ale něco bylo jinak. Možná světlo, možná ticho. Anebo jen nálada.
Posadila se ke stolku u okna a zamžourala do jídelního lístku, který někdo – pravděpodobně ve stavu umělecké euforie – popsal ručně fixem. Dorty měly názvy jako „piškotový zázrak“ a „sladká melancholie“. Rozhodla se pro ten druhý, protože jí to připadalo přiměřeně výstižné.
„Tak co to bude?“ ozvalo se náhle od stolu tónem, který by se hodil spíš k pokladní na benzínce v neděli v noci než do poetické kavárny. „Jedno cappuccino a tenhle dort… sladká melancholie,“ usmála se Pavlína, možná až příliš smířlivě. Číšník přikývl, aniž by se podíval, a odešel. Vzápětí se vrátil s kávou a talířkem.
Na první pohled všechno v pořádku. Káva v šálku, dort na místě, lžička po levé straně, jak to mají slušní lidé rádi. A přesto se to celé během několika vteřin zvrtlo. „Taková štíhlá holka a takový kus dortu?“ pronesl číšník. Takovým tím, co vypadá, že se z něj máme radovat, protože „je přece jen sranda“. A možná i byla – pro něj.
Pavlína zamrzla. Ne že by jí to vyrazilo dech, ale bylo to jako jemné škrábnutí sklem po tabuli. Jako poznámka, která má být vtipná, ale v člověku spustí celou knihovnu vnitřních dialogů. Zasmála se. Ne proto, že to bylo vtipné. Ale protože se to tak dělá. A pak si ukousla z dortu, který chutnal jako všechno, co kdy v životě musela spolknout bez poznámky.
Seděla tam ještě pár minut. Vlastně jen tolik, kolik trvá vypít kávu, jejíž teplota odpovídá už jen vlažnému očekávání. Přes sklo sledovala lidi. Dvě slečny s kelímky z fast foodu, pána s mobilem na hlasitý odposlech, dítě v kombinéze i přesto, že venku bylo osmnáct stupňů. Svět běžel dál.
Ale v ní to zůstalo. V té jediné větě. Ne kvůli dortu. Ani kvůli tomu číšníkovi, který zřejmě považoval své poznámky za bonus k objednávce. Ale kvůli tomu, jak se takové věty lepí na člověka. Jak se zažerou pod kůži a zpochybní všechno, co o sobě zrovna člověk buduje. I když je to zrovna jen ta snaha mít hezké odpoledne. Z kavárny odešla dřív, než plánovala. S pocitem, že by bylo snazší si dát ten dort doma, potají. Bez svědků. Bez komentářů. Jenže člověk nechce jíst sám. Ne pokaždé.
Ještě ten den se o tom zmínila kamarádce. Ne dramaticky, spíš jen tak mezi řečí. A odpověď zněla: „To si nesmíš brát. Oni jsou takoví, říkají to všem.“ Možná. Ale proč by měli? Proč by měl kdokoliv k někomu přistupovat s tím, že jeho tělo je veřejná záležitost? Že poznámky o jídle a váze jsou součástí běžné komunikace, zatímco mlčet a usmát se je považováno za „příliš citlivé“?
Druhý den šla jinam. Do jiné kavárny, kde si objednala přesně totéž. Cappuccino a dort. Obsluha se jen usmála, přinesla objednávku a řekla: „Přeju vám hezkou pauzu.“ A Pavlína si všimla, že to je věta, která se lepí taky. Jen jinak. Věta, která se nepíchá do žeber, ale lehce dotkne ramene. Tak, aby člověk mohl klidně dýchat.
Dort chutnal stejně. Ale v té jiné větě byl rozdíl. A někdy právě to rozhoduje o tom, jestli člověk sní sladkou melancholii – nebo jen hořkou pachuť.
