Článek
V původní firmě jsem pracovala přes dva roky. Byla to stabilní pozice, celkem příjemné prostředí a zpočátku i ochotné vedení. Home office nebyl úplně samozřejmostí, ale dalo se na něm domluvit. Měla jsem ho schválený vždy na určité dny, podle aktuální situace. Fungovalo to. Neviděla jsem důvod cokoliv měnit.
Pak se ale změnila personalistka
Zpočátku se zdála milá. Usměvavá, vstřícná, zajímala se o lidi. Ale jen do chvíle, než se něco řešilo. Začalo to drobnostmi. Najednou se mi zkrátil přístup do některých systémů, pak mi bez varování přesunuli porady a zrušili moje volné pátky. A nakonec přišel e-mail, který mě opravdu zarazil.
Bez konzultace, bez jakéhokoliv důvodu, mi personalistka zrušila schválený home office. Prý „na základě revize pravidel“. Bylo to suše, bez emocí, jakoby se ani nejednalo o člověka, který v té firmě denně odvádí maximum. Psala jsem jí, volala, snažila se vysvětlit, že už mám domluvenou péči o nemocnou matku, že to není jen výstřelek. Odpověď nepřišla. A když přišla, byla ještě chladnější než ta první.
To byl bod zlomu
Rozhodla jsem se dát výpověď. Ne z trucu, ale protože jsem cítila, že už se tam necítím dobře. Našla jsem si jinou práci. Firma mě přivítala s otevřenou náručí, home office je tam samozřejmost a nikdo se nepozastavuje nad tím, když si potřebuji zařídit i něco mimo pracovní dobu.
Den po mém odchodu mi od té samé personalistky přišla zpráva na LinkedInu. „Mrzí mě, že jste odešla. Myslím, že jste byla velmi přínosná a firma na vás bude dlouho vzpomínat.“ Četla jsem to dvakrát. Ne kvůli dojetí, ale kvůli nepochopení. Jak může někdo nejdřív ignorovat prosby o základní lidský přístup a pak mi psát, jak mě vlastně oceňuje?
Neodpověděla jsem
Možná to byl pokus o zachování tváře, možná v sobě nesla výčitky. Ale ve mně to jen potvrdilo, že jsem se rozhodla správně. Někdy je největší profesní vítězství právě ten krok ven. A největší úleva? Když už se nemusíte ptát, jestli si vás v práci váží. Protože to víte. Už jinde.
