Článek
Seděl jsem u kuchyňského stolu, notebook otevřený, telefon na hlasitý odposlech. Venku bylo šedivo, typický všední den, kdy se nikomu nechce vstávat, natož řešit budoucnost. Přesto jsem měl pocit, že bych měl být vděčný. Někdo mi volá. Má o mě zájem. To se dneska přece cení.
Vyprávěla mi o firmě, o hodnotách, o tom, jak si zakládají na lidech. Jak nejsou jen čísla. Jak podporují work life balance. To slovní spojení zaznělo hned několikrát. Skoro jsem se u toho uchechtl, ale nahlas jsem nic neřekl. Jen jsem poslouchal a snažil se představit si sám sebe v té roli.
Pak se dostala k podmínkám. Nenápadně, jakoby mimochodem. Jako by šlo o detail, který nestojí za řeč. A přesně v tu chvíli jsem to věděl. Ne nahlas, ne dramaticky. Jen tak v sobě. Tiché uvědomění, které se nedá vzít zpátky.
Mzda průměrná, vlastně spíš podprůměrná. Slibované bonusy, které se odvíjí od výsledků, ale nikdo přesně neřekl jakých. Smlouva na dobu určitou, první rok zkušební provoz. Pracovní doba flexibilní, což v překladu znamená, že se očekává, že budete k dispozici, kdykoli se to hodí. Občas víkend. Občas večer. Ale samozřejmě dobrovolně.
Poslouchal jsem a v hlavě mi běžely úplně jiné věci. Nájem. Energie. Jídlo. Věci, které si nekoupíte jednou za rok, ale řešíte je pořád dokola. Přemýšlel jsem, kolik hodin bych musel pracovat navíc, abych se vůbec dostal na částku, která mi umožní normálně žít. Ne přežívat, ale žít.
Personalistka pořád mluvila. Byla plná energie, optimismu, víry v systém, který pro mě už dávno přestal fungovat. Mluvila o možnostech, já jsem počítal. Mluvila o perspektivě, já jsem viděl realitu.
Vzpomněl jsem si na všechny ty předchozí pohovory. Na sliby, které zůstaly viset ve vzduchu. Na věty typu časem se to zlepší nebo musíte si to nejdřív odmakat. Odmakal jsem toho už dost. Roky. A pokaždé to skončilo stejně. Spoustou práce, málo peněz a pocitem, že vlastně pořád nejsem dost.
Uvědomil jsem si, jak absurdní je, že se člověk musí rozhodovat mezi důstojností a jistotou. Mezi tím, jestli přijme něco, co mu dlouhodobě bere energii, nebo jestli riskne nejistotu a zůstane chvíli stát na místě. Společnost nám neustále opakuje, že kdo chce, ten si práci najde. Ale už neříká, za jakou cenu.
Když personalistka zmínila, že se očekává stoprocentní nasazení, skoro jsem se přestal ovládat. Stoprocentní nasazení za podmínky, které sotva pokryjí základní život. To není motivace. To je past. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že do ní znovu nevlezu.
Odpovídal jsem slušně. Poděkoval jsem za nabídku, řekl jsem, že si to musím promyslet. Že se ozvu. Ona to přijala s pochopením, popřála mi hezký den a rozloučila se stejným nadšením, s jakým hovor začal.
Jakmile telefon ztichl, zavřel jsem notebook. Seděl jsem chvíli v tichu a cítil zvláštní směs úlevy a frustrace. Úlevu, že jsem se nenechal zlákat prázdnými slovy. Frustraci z toho, že i další příležitost vlastně nebyla příležitostí.
Nešlo o lenost. Nešlo o to, že bych nechtěl pracovat. Pracuju celý život. Jen už nechci pracovat za podmínek, které mě postupně vyčerpávají a nedávají mi nic zpátky. Nechci poslouchat řeči o rodinné atmosféře, když si za výplatu nemůžu dovolit vlastní život.
Ten den jsem nikam nešel. Ne proto, že bych to vzdal. Ale proto, že jsem si poprvé dovolil říct ne. Ne systému, který počítá s tím, že lidé budou vděční za minimum. Ne představě, že člověk musí přijmout cokoli, jen aby nevypadal neschopně.
Možná jsem přišel o práci. Možná o šanci. Ale nepřišel jsem o sebe. A v dnešní době mi to připadá jako něco, co má větší hodnotu než jakákoli pozice s hezkým názvem a prázdným obsahem. Personalistka mluvila nadšeně. Já jsem ji poslouchal. A právě díky tomu jsem pochopil, že se tam nikdy neukážu.
