Článek
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy si člověk myslí, že všechno půjde hladce. Kamarádka mě pozvala k sobě domů, říkala, že si uděláme pohodový den a že můžu vzít i svého psa. Není to žádný divoch, spíš takový tichý společník, který většinou jen lehne ke mně a čeká, až půjdeme domů. Proto jsem neměla ani stín pochybností, že by se mohlo něco pokazit.
Jenže sotva jsme přišly, začal po bytě pobíhat. Všechno očichával a byl jaksi rozjařený. Usoudila jsem, že je to novým prostředím a tím, že se po něm doma moc neshání pozornost. Než jsem stihla cokoli říct nebo ho přivolat, kamarádka mezitím odběhla do kuchyně uvařit kávu a nechala mě v obýváku samotnou. V tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Kabelka byla během chvilky v nenávratnu
Nejdřív jsem slyšela takové tlumené šustění, které mi bylo povědomé. Otočila jsem se a uviděla svého psa, jak sedí u gauče a mezi tlapkami drží kabelku. Kusy kůže byly všude kolem. Kabelka, jen těžko rozpoznatelná, vypadala jako vrak. Zmocnila se mě panika. Okamžitě jsem na psa zavolala, ale škoda už byla hotová. Kamarádka přišla přesně ve chvíli, kdy jsem sbírala kusy popruhu ze země. Nejprve zůstala stát a jen se dívala. Pak se jí do tváře vlil výraz, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
Nepromluvila ani slovo, jen si klekla ke kabelce a zvedla ji, jako by snad ještě doufala, že to půjde opravit. Ten pohled mi dodnes zůstává před očima. Nebyl to jen vztek, ale taky zklamání, pocit, že jsem narušila něco, co pro ni mělo hodnotu. Chvíli bylo ticho, které mě dusilo. Pak řekla, že ta kabelka stála tři tisíce. A že očekává, že jí to uhradím. Řekla to velmi přímo a bez jakýchkoli okolků, což mě zasáhlo víc, než bych byla ochotná přiznat.
Stála jsem tam a nevěděla, co říct
Věděla jsem, že je to moje zodpovědnost. Pes je můj a to, co udělá, musím řešit já. Jenže slyšet to takhle natvrdo mě zaskočilo. Nebyla to žádná debata, žádné pokusíme se to vyřešit, jen konstatování, že mám zaplatit tři tisíce. Peníze, které jsem zrovna neměla připravené jen tak. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem nevěděla, že tam má drahé věci pohozené tak nízko. Že můj pes nikdy nic nerozkousal. Že to mohlo být i stresem z nového prostředí. Ale jak jsem mluvila, bylo mi jasné, že moje slova k ní nedoléhají.
Ona jen stála, držela v ruce zničenou kabelku a opakovala, že ji to nezajímá. Že jí pes udělal škodu a já ji musím okamžitě nahradit. Najednou mezi námi nebylo ani stopa po přátelství. Její jednání bylo tvrdé a neústupné. Připadala jsem si jako někdo, kdo udělal něco neodpustitelného. Chtěla jsem situaci urovnat, ale každá moje věta jen zvyšovala napětí. Měla jsem pocit, že mě vidí jen jako nezodpovědnou osobu, která neumí uhlídat vlastní zvíře.
Dodnes nevím, jestli jsem udělala správnou věc
Nakonec jsem jí nabídla, že jí peníze pošlu hned druhý den. Souhlasila, ale tón jejího hlasu byl jiný než dřív. Chladný a odměřený. Neřekla už nic víc. Jen uklidila zbytky kabelky a dala mi najevo, že návštěva tím skončila. Vzala jsem psa a odešla s pocitem, že jsem neztratila jen tři tisíce, ale možná i člověka, kterému jsem věřila.
Doma jsem přemýšlela, jestli jsem se měla víc bránit nebo se postavit za to, že ne všechno se dá předvídat. Ale pak jsem si uvědomila, že pes je moje odpovědnost a že i když to byla nešťastná náhoda, musím se k ní postavit čelem. To, co mě ale opravdu mrzí, je způsob, jakým se ke mně kamarádka zachovala. Místo pochopení přišel rozsudek. A já si uvědomila, že některé situace neukazují jen to, co dokáže pes, ale hlavně to, jací doopravdy jsme.
