Článek
Já jsem měl doteď za to, že patřím spíš do té první skupiny, že máme s partnerčinými rodiči docela fajn vztahy, žádné zásadní hádky ani scény. Pomáhají nám s dětmi, občas nám přivezou zeleninu ze zahrady, tchán mi půjčí nářadí, když potřebuju. Jenže to, co se stalo před pár týdny, mi otevřelo oči a já si uvědomil, že hranice pomoci může být někdy hodně tenká, a že dobrý úmysl může mít zatraceně špatný výsledek.
Bylo to uprostřed léta, počasí jako z katalogu. Děti byly na prázdninách u mých rodičů a my s manželkou jsme si chtěli dát trochu klidu. Naplánovali jsme si volný víkend, bez práce, bez povinností. Jen odpočinek, trochu zahrady, možná si večer zajdeme na pivo do hospůdky za rohem. Jenže už v pátek ráno mi volá tchán, že by k nám s tchyní chtěli přijet a „něco udělat“. Prý mají volno, a tak by nám rádi pomohli s věcmi, na které teď nemáme čas. Moc jsem tomu nerozuměl, ale nechtěl jsem být nevděčný, tak jsem jim řekl, ať klidně dorazí.
Dorazili odpoledne, my zrovna sekáme trávník, takže se pozdravíme, dáme si kávu a tchán hned začne obcházet dům. Po chvíli přijde s tím, že by bylo dobré zkontrolovat střechu, prý se mu zdá, že některé tašky jsou uvolněné. Já si ničeho nevšiml, dům máme relativně nový a na jaře jsme nechali dělat běžnou kontrolu. Ale tchán má tu povahu, že když si něco usmyslí, tak mu to nevymluvíte. Než jsem se nadál, už tahal ze svého auta žebřík a lezl nahoru.
Chvilku se nic nedělo, jen jsem slyšel šoupání tašek a občasné zaklení. Pak se ozvalo: „Hele, něco tu bylo povolený, to musím opravit!“ a než jsem stačil něco říct, už měl v ruce kladivo. Tchyně mi dole vysvětlovala, že se nemám bát, že tchán má se střechami zkušenosti, protože kdysi pomáhal stavět chalupu. Mně to ale začalo být čím dál méně příjemné. Na střeše se prostě dělá opatrně a hlavně tehdy, když je jistota, že to ten člověk umí.
Po hodině slézá dolů, celý zpocený, a hlásí, že našel a vyměnil několik „špatných“ tašek. Poděkoval jsem, i když jsem v duchu přemýšlel, proč to vlastně dělal, když jsem o žádném problému nevěděl. Jenže to hlavní mělo přijít až v noci. Krátce po půlnoci nás probudil rachot. Vítr, déšť a divný klepot. Vyběhl jsem ven a zjistil, že kus střechy u štítu je odhalený a voda teče rovnou do podkroví. Tašky, které tchán „vyměnil“, zřejmě nezasadil pořádně, a první silnější vítr je prostě zvedl a shodil.
Zbytek noci jsme strávili s manželkou v dešti, jak natahujeme plachty a snažíme se zachránit, co se dá. Když se rozednilo, škody byly jasné. Mokré trámy, promočená izolace a voda v jednom z pokojů, kde máme dětský koutek. Zavolal jsem firmu, která nám dělala střechu, a jejich reakce mě dorazila: „Jo, my vidíme, že tam někdo sundával tašky a nedal je zpátky správně. To se pak stane hned. Budeme muset část střechy rozebrat a udělat znovu.“ Cena? Pár desítek tisíc, které teď musíme vzít z našich úspor.
Tchán, když se to dozvěděl, byl nejdřív překvapený. Tvrdil, že dělal všechno správně a že nechápe, jak se to mohlo stát. Pak přešel do obrany, že on to myslel dobře a že by se to možná stalo stejně. Jenže my oba víme, že nestalo, protože ta střecha byla v pořádku. Tchyně se mi snažila vysvětlit, že bych měl být rád, že se tchán snažil pomoct, a že přece nemohl tušit, že to skončí takhle. Jenže mně to přišlo absurdní. Kdybych já přišel k nim domů a začal jim bez dovolení opravovat auto, asi by taky nebyli nadšení, kdybych jim motor zničil.
A tak teď sedím v kuchyni, koukám na rozpočet a přemýšlím, jak to celé vlastně dopadlo. Na jednu stranu vím, že tchán neměl zlý úmysl. Chtěl pomoct, jenže to udělal neodborně a bez toho, aby se mě zeptal, jestli o tu pomoc vůbec stojím. Na druhou stranu mě to stálo víkend, spoustu nervů a hlavně peníze, které jsem měl odložené na úplně jiné věci.
Nevím, jestli mu to někdy úplně odpustím. Možná časem, až bude střecha zase v pořádku a já zapomenu na to, jak jsme v noci v dešti tahali plachty. Ale jednu věc vím jistě. Příště, až tchán řekne, že „něco zkontroluje“ nebo že „jen koukne na střechu“, mu prostě poděkuju a zavřu dveře. Protože jestli je tohle pomoc, tak radši zůstanu bez ní.
