Článek
Z kanceláře na dlažbu
Pracoval jsem ve firmě skoro sedm let. Nebyla to žádná vysněná práce, ale měl jsem jistotu, pravidelný plat, vlastní stůl, kávovar a jakous takous perspektivu. Jenže pak se změnilo vedení. Začaly škrty, reorganizace, atmosféra houstla. A jednoho dne jsem dostal papír do ruky. Výpověď pro nadbytečnost.
Byl jsem v šoku. Sbalil jsem si věci, pozdravil se s pár kolegy a odešel. Celý večer jsem seděl doma a jen tupě koukal do zdi. Nešlo ani tak o peníze, něco naspořeno jsem měl. Ale pocit, že nejsem dost dobrý, že mě prostě někdo škrtnul, mě úplně zlomil. Ráno jsem neměl důvod vstát z postele.
Ticho doma, hlava plná strachu
Přítelkyně se mě snažila povzbudit. Nabízela výlety, hledala pro mě volné pozice, ale já byl úplně mimo. Četl jsem inzeráty a měl pocit, že na nic z toho nemám. Všechno najednou vypadalo jako pro jiné lidi. Mladší, dravější, zkušenější.
Po týdnech doma mě začalo všechno bolet. Hlava, záda, srdce. Cítil jsem, jak se ve mně hromadí vztek, stud a pocit marnosti. Nechtěl jsem to na nikoho přenášet, tak jsem radši mlčel. Došel jsem tak daleko, že jsem se přistihl, jak závistivě koukám na uklízečku, která má aspoň nějakou rutinu.
Jedna jízda změnila víc než měsíce přemýšlení
Ten den jsem měl jít na pohovor, ale zaspal jsem. A místo metra jsem narychlo objednal taxík. Nastoupil jsem naštvaný, nevyspaný, bez nálady. Doufal jsem, že si taxikář nechá své poznámky pro sebe. Ale místo chlapa za volantem seděla ženská. A byla jiná, než bych čekal.
Byla to paní kolem padesátky, s červeným lakem na nehtech a výraznýma očima. Začala se mě vyptávat, kam jedu, co dělám, jak se mám. Nejdřív jsem jen něco zabručel, ale pak ze mě najednou všechno vypadlo. Nevěděl jsem proč, prostě jsem jí to řekl. O práci, o strachu, o tom, jak se cítím zbytečný.
Nejsi první, a rozhodně nejsi poslední
Poslouchala tiše. A pak začala vyprávět. Že dřív pracovala jako vedoucí směny v hotelu. Že při covidu přišla o všechno, tři měsíce žila z rezerv, a pak si jednoho dne sedla za volant, protože nic jiného nenašla. A že první týdny brečela pokaždé, když vezla někoho v obleku.
Ale přežila to. A dneska říká, že to byla největší škola jejího života. Že poznala spoustu lidí, začala chápat jiné světy a konečně si přestala připadat jako někdo, kdo musí druhým něco dokazovat. A pak řekla něco, co mi zní v hlavě dodnes: „Nejsi zbytečný. Jen jsi dojel na zastávku. A možná je čas přesednout na jinou linku.“
Poprvé po dlouhé době se mi ulevilo
Dovezla mě na místo, popřála mi hodně štěstí a s úsměvem odjela. Pohovor jsem nestihl. Ale bylo mi to jedno. Poprvé po dlouhé době jsem neměl chuť zmizet. Jen jsem šel do kavárny, sedl si a přemýšlel. O tom, že když se k sobě budeme chovat jako lidi, možná přežijeme i to, co vypadá jako konec světa.
Od té doby se snažím z toho dna pomalu zvedat. Po malých krocích. Začal jsem znovu chodit na procházky, cvičím, poslal jsem první životopisy. Je to pořád těžké, ale už vím, že v tom nejsem sám. A že někdy i obyčejné setkání může změnit víc než měsíc sezení doma.
Zdroj: Marek V., Brno
