Článek
Když se mu rozpadaly boty, raději je několikrát lepil, než aby si koupil další. A když jsem mu chtěla udělat radost a pořídila mu kvalitní zimní bundu, místo úsměvu přišla urážka. Dodnes přemýšlím, co se v něm ten den odehrálo a proč moje snaha skončila naprostým nepochopením.
Když jsme spolu začali chodit, připadalo mi milé, že žije jednoduše. Bydlel skromně, nehonil se za módou a věci měnil jen tehdy, když už opravdu dosloužily. V porovnání s některými muži z minulosti byl vlastně osvěžující. Neřešil, co je nové, co je trendy a co si kdo o něm myslí. Brala jsem to jako příjemné vyrovnání k mé povaze, protože já si naopak ráda jednou za čas udělám radost něčím hezkým.
Jenže časem jsem si začala všímat, že tahle jeho šetrnost má i druhou stránku. Začalo to nenápadně. Staré tričko nosil do té doby, než se mu úplně rozpáralo rukáv. Boty, které měly dávno skončit v koši, zkoušel spravit lepidlem. Když jsem navrhla, že zajedeme do obchodu a pořídíme mu nové, odmítl to s tím, že ještě dobře slouží. Tehdy jsem tomu nepřikládala velkou váhu, jenže tenhle přístup se časem stal pravidlem.
Začalo mi docházet, že to není jen spořivost, ale hluboká neochota přijímat něco nového. Když jsem mu navrhla, že bychom koupili novou konvici, protože stará už špatně těsnila, řekl, že ji opraví. Když jsem mluvila o výměně matrace, protože mě bolela záda, tvrdil, že si na ni časem zvykneme. KAždý praktický návrh končil tím, že to není potřeba, že to jsou zbytečné výdaje a že věci mají sloužit co nejdéle.
Vztahu to začalo přidávat zvláštní atmosféru. Byla jsem ta, která pořád něco vymýšlí a chce investovat, zatímco on se uzavíral a bránil každé změně. Nikdy jsme se kvůli tomu nepohádali, ale cítila jsem, že se kolem nás vytváří napětí. Přesto jsem si myslela, že když mu udělám radost dárkem, vezme ho jako projev lásky, ne jako zásah do svého způsobu života.
Byl to obyčejný den. Venku se ochladilo a já věděla, že jeho stará bunda už opravdu není vhodná na další zimu. Vypadala unaveně, byla místy prodřená a často si stěžoval, že mu v ní fouká na záda. Rozhodla jsem se tedy, že mu pořídím kvalitní značkovou, která mu vydrží několik sezon. Vybrala jsem jednoduchý střih, nic okázalého, aby odpovídala jeho vkusu.
Když jsem mu ji večer podala, čekala jsem, že se mi podívá do očí a potěší ho to. Jenže místo toho jeho výraz ztvrdl. Vzal ji do ruky, chvíli si ji zkoumal, položil ji na stůl a řekl, že jsem mu neměla nic kupovat. Nechápala jsem, co tím myslí. Myslela jsem, že ho překvapím, ale on jen seděl, tvářil se uraženě a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem to udělala z lásky, ne proto, abych mu měnila život. Jenže on řekl, že nové věci nepotřebuje a že já neumím respektovat jeho způsob. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a nevěděla, co říct. Připadala jsem si, jako bych udělala něco špatného, i když jsem se celou dobu snažila jen pomoct.
Od té chvíle mám pocit, že mezi námi vznikla neviditelná stěna. On dál nosí tu starou bundu, jako by tím chtěl ukázat, že si vystačí. A já už si dvakrát rozmyslím, než mu cokoli koupím. Někdy si říkám, že jsme každý z úplně jiného světa. On se drží starých věcí, jako by mu dávaly jistotu, a já mám ráda pocit, že si můžeme dopřát něco kvalitního, když na to máme.
Nevím, jestli je to problém, který dokážeme překonat. Chápu, že každý má jiný přístup k penězům i věcem, ale poprvé v životě přemýšlím, jestli se k sobě vůbec hodíme. Chci partnera, který se umí radovat z maličkostí. On chce svět, kde nové věci nemají místo. A já nevím, jestli se tyhle dva světy mohou někdy potkat ve stejném bodě.
