Článek
Jenže realita mě naučila, že ticho může někdy bolet. Že západ slunce se dá úplně klidně prošvihnout kvůli hádce, že když se dva lidé ocitnou uprostřed ničeho a k tomu v bouřce, může se jejich vztah úplně rozpadnout. Nebo ho to může zachránit. A někdy obojí. Bylo to na jaře. Takové to období, kdy se dny konečně natahují, všude to voní jehličím a zemí a člověk má pocit, že může znovu začít dýchat.
Můj přítel přišel s nápadem vyrazit na túru. Říkal, že má tajný plán, že mě vezme na jedno místo, kde je prý ten nejhezčí výhled na světě. Znali jsme se pár měsíců, bylo to ještě to období, kdy člověk dává všechno bokem jen proto, aby mohl být s tím druhým. A mně se líbilo, že má plán. Že mě někam bere. Že mě chce překvapit.
Zabalil batohy, udělal sendviče, vytiskl mapy. Já se postarala o čaj, pár sušenek, vzala deku a těšila se na zážitky, na blízkost, na to, jak se večer schoulíme do spacáku a budeme si šeptat věci, co se normálně neříkají. Jenže hned na začátku to bylo jinak. Cítila jsem to, jakmile jsme vyrazili. On byl nějak odtažitý. Nemluvili jsme. Já se snažila prolomit ticho, ale on pořád něco řešil. Kam dát karimatku, jestli máme dost vody, proč jsem si vzala tyhle boty. Nechápala jsem, co se děje.
Vystoupali jsme k prvnímu bodu trasy a tam jsme si dali pauzu. Řekla jsem něco jako že je tam krásně a že jsem ráda, že jsme spolu. On jen kývl. V tu chvíli se ve mně cosi sevřelo. Ten pocit, že něco není v pořádku, ale nedokážete to pojmenovat. Jen se díváte na toho člověka a říkáte si "vždyť tě miluju, proč najednou mlčíš„?
Pak se to začalo hroutit. Doslova. Obloha se zatáhla, spustil se déšť, který se během pár minut změnil v regulérní horskou bouřku. A my byli přesně uprostřed. Utíkali jsme lesem, hledali přístřešek, promočení, nervózní. V tu chvíli se ukázalo, jak rozdílně reagujeme. Já měla strach, on byl vzteklý. Začal mi vyčítat, že jsem měla říct, že nechci jít tak daleko. Že jsem měla upozornit, že se bojím bouřky. Že jsem prý měla být víc připravená.
Nevěřila jsem tomu. Stáli jsme pod stromy, voda nám stékala po tvářích, já měla husí kůži z deště i ze slov. A přesto jsem se snažila situaci nějak odlehčit. Udělat z toho zážitek. Říkala jsem si, přece nebudeme na sebe hnusní jen proto, že jsme mokří. Jenže v něm se něco zlomilo. Řekl věci, které jsem nečekala. Že jsem naivní, že se na mě nedá spolehnout, že všechno beru moc růžově. A že s někým takovým se asi nedá plánovat život.
Zůstala jsem zticha. Jen jsem se dívala na ten déšť, který mi v tu chvíli přišel jako jediné upřímné v celém tom dni. Byl studený, ale pravdivý. A v ten moment mi došlo, že to není o bouřce, ani o botách, ani o trasách. Ale že mezi námi něco nefunguje. Něco, co do té doby přikrývaly city, pocity, přitažlivost, touha. Ale teď, když tam bylo jen syrové nepohodlí a realita, to vyplulo napovrch.
Večer jsme se dostali do malé horské chaty. Mlčeli jsme. Každý z nás si lehl do jiného spacáku a ani jsme si nepopřáli dobrou noc. Připadala jsem si cize. A přitom jsme byli pořád vedle sebe. Ten pocit, kdy víte, že je to asi zlom. Že ten člověk, který měl být vaším útočištěm, se stal někým, koho nechápete. A možná i někým, koho se trochu bojíte.
Ráno jsme se probudili do nádherného dne. Slunce, mlha v údolí, ptáci. Všechno vypadalo jako začátek pohádky. Ale ve mně to bylo rozbité. A on to věděl. Seděli jsme u čaje, dívali se na krajinu a já cítila, že teď je ten moment, kdy buď něco řekneme, nebo už nebude co zachraňovat. A on začal. Omluvil se. Ne tím laciným „promiň“, ale skutečně. Řekl, že se bojí. Že ho děsí zodpovědnost. Že to s námi bere vážně a že se v horách vlastně sesypal, protože měl pocit, že to nezvládá. A že místo toho, aby řekl „mám strach“, začal útočit.
Poprvé mi připadal zranitelný. A pravdivý. A mně došlo, že tohle je ten opravdový vztah. Ne ty procházky za ruku, ani romantické výlety s dekou. Ale tyhle chvíle, kdy si dva lidé sedí naproti sobě a musí přiznat, co je bolí. A že si navzájem občas ubližují, i když nechtějí.
Neodešli jsme z hor jako jiní lidé. Nezměnili jsme se kouzlem přírody ani tím, že jsme přežili bouřku. Ale pochopili jsme, že vztah není jen o souznění, ale i o tom, co se stane, když se to souznění vytratí. Co uděláte, když je ticho, když prší, když si nerozumíte. Jestli umíte zůstat. Ne z povinnosti. Ale protože chcete.
Dneska jsme pořád spolu. Je to rok od toho výletu. Už se nesnažím malovat věci na růžovo. A on se naučil říkat, co cítí dřív, než to v něm bouchne. A i když bych si ten výlet přála zpětně prožít jinak, možná jsem za tu bouřku nakonec vděčná. Protože mě naučila něco o něm. A hlavně o sobě. Že vydržím víc, než si myslím. A že láska není jen krásná, když svítí slunce. Ale nejvíc se ukáže právě tehdy, když přijde déšť.
