Článek
Petra byla přesně v tom věku, kdy už člověk nemá chuť si hrát. Tedy – nemá chuť si hrát na něco, co není. Jenže život se občas rozhodne, že právě teď by si rád zahrál s tebou. Na nervy, na důvěru a občas i na trapnost. S tím mužem se znali z práce. Byl z těch, kteří se tváří, že jsou šťastní, ale když je potkáš o minutu později na chodbě, mají v očích ticho. Ne to klidné ticho, ale to, které člověk slyší těsně předtím, než něco bouchne. Zvláštní bylo, že to bouchlo směrem k ní.
Dlouho se nic nedělo. Sem tam káva, sem tam e-mail o tom, jak je těžké žít vedle někoho, kdo tě nevidí. A pak jednou – prý by rád zažil něco normálního. Vyrazit ven. Mezi lidi. Ne do auta, ne na lavičku v parku, ne na kraj lesa, kde vás stejně jednou někdo uvidí s pytlíkem chipsů a výrazem provinilého živočicha. Petra souhlasila. Bez přesvědčení, ale i bez odporu. Vzala si černé šaty, co obvykle nosí na večírky, na které nechodí, a vyrazila. On už čekal. Měl sako. A ve tváři výraz člověka, co se snaží být klidný, ale v hlavě mu běží seznam důsledků, které si večer odškrtá.
Vybrali restauraci v centru. Ne moc známou, ale ne úplně zapadlou. Takovou, kde se dělají „degustace burgerů“ a salát se servíruje v misce, kterou běžný člověk používá na popcorn. Začalo to docela příjemně. Víno. Smích. Pár vět, které se tvářily jako upřímnost, ale byly jen opatrné zkoušky terénu. Sledovala jeho ruce. Byly nervózní. Ne jako u někoho, kdo se bojí, že ztratí, ale jako u někoho, kdo ví, že už dávno ztratil – jen neví co. A pak se to stalo.
Do restaurace vstoupila žena. Ne ta jeho. Tedy – ne oficiálně. Ale známá. Taková ta typická známá, co ví všechno dřív než Google, a obvykle to rozesílá dál ještě dřív, než si uvědomí, co vlastně viděla. Pohled, zastavení v půlce kroku, ticho. Pak výraz „áha, tak tohle je ono“. Otočila se, jako by zapomněla něco v autě. Neřekla ani slovo. A to bylo právě to nejhorší. On zbledl. Petra taky. Ale jinak. On zbledl ze strachu, ona z toho, že pochopila, co přesně si vlastně vzala na bedra. Ne vztah. Ne lásku. Ale celou tu neviditelnou pavučinu lidí, historek, podezření a mlčení, které kolem něho existovalo. „To nebylo dobrý,“ pronesl po chvíli a usrkl víno.
Petra neodpověděla. Připadalo jí to jako absurdní podhodnocení situace, která se právě odehrála. Něco jako kdyby někdo spadl ze střechy a řekl „trochu to klouzalo“. Večer pokračoval, ale jinak. Už to nebylo rande. Bylo to něco mezi krizovým řízením a snahou dělat, že se nic nestalo. Mluvili o receptech. O víně. O filmu, který neviděli. Petra mlčela víc než obvykle a on se snažil mluvit víc, než bylo nutné. Když se loučili, objal ji. Ale jinak. Ne jako muže, co miluje, ale jako člověka, co potřebuje chytit něco, co se mu rozpadá pod rukama. Ona mu to dovolila. Možná ze soucitu, možná ze zvyku. Ale v tu chvíli už věděla, že to bylo první a zároveň poslední rande.
Doma si sundala šaty a hodila je přes židli. Už je nikdy neoblékla. Ne proto, že by byly spojeny s ostudou. Ale protože si v nich připadala jako někdo, kým nikdy nechtěla být – žena, která doufá, že někdo jiný přestane lhát. Sobě, ženě doma, známým, i jí. Na zprávy už neodpověděla. Ne hned. Jen nechala přečteno. A jednou za čas si na něj vzpomněla. Ne s nenávistí. Ne s láskou. Ale s tím zvláštním pocitem, že některé věci se zvenku tváří jako rande, ale zevnitř to jsou jen zatoulané zkoušky z dospělosti.
