Článek
Nevinný začátek
Do nové práce jsem nastoupila před půl rokem. Malá kancelář, čtyři lidi, pohodová atmosféra. Po letech v korporátu to pro mě byl doslova balzám. Kolegové se zdáli sympatičtí, všichni si tykali, občas někdo donesl koláč nebo kafe. Jen jedna věc mi od začátku trochu vadila. Moje kolegyně Marcela.
Působila uzavřeně, chladně, takový ten typ, co o sobě moc neříká, ale všechno o ostatních ví. Myslela jsem, že se jen potřebuje víc otrkat. Tak jsem byla milá, nabízela jsem pomoc a snažila se ji vtáhnout do kolektivu.
Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc se mezi námi objevovalo zvláštní napětí. Marcela si všechno pamatovala. Kdo přišel pozdě, kdo se kdy vrátil z oběda, kdo si vzal home office. A hlavně kdy odcházím já.
Začalo to nenápadně
Nejdřív jsem si ničeho nevšimla. Občas utrousila poznámku typu „Dnes jsi šla domů dřív“ nebo „Včera jsi tu byla jen do čtyř, že?“ Nepřikládala jsem tomu význam. Ale po pár týdnech jsem zjistila, že si opravdu zapisuje, kdy přijdu a kdy odejdu.
Všimla jsem si, že má v diáři zvláštní kolonku, moje jméno a za ním časy. Když jsem se jí jednou zeptala, proč to dělá, odpověděla naprosto vážně: že „má právo vědět, kdo kolik času tráví v práci, když to ovlivňuje její výkon“.
Byla jsem v šoku. Nejde přece o žádnou vedoucí, je to obyčejná kolegyně. Navíc mám pružnou pracovní dobu a vše řádně odhlášené. Jenže jí to zjevně nestačilo. Každý můj krok začala komentovat.
Pocit, že mě někdo sleduje
Od té doby jsem začala být nervózní. Každé ráno jsem přemýšlela, jestli mám přijít přesně v osm, aby neměla co psát. Když jsem si chtěla zajít k lékaři, už jsem si dopředu připravovala omluvu, aby to nevypadalo, že „zase mizím“.
Marcela sedí naproti mně a doslova mě sleduje. Když se zvednu pro vodu, koukne na hodiny. Když odcházím na oběd, otevře diář. Vím, že by se to dalo ignorovat, ale nejde to. Cítím se, jako bych měla neviditelného kontrolora.
Začalo to ovlivňovat i moji práci. Dřív jsem byla spokojená, teď jsem pořád ve stresu. Dívám se na hodinky častěji než na monitor. Vím, že by stačilo si to s ní vyříkat, ale pokaždé, když se o to pokusím, chová se, jako bych si něco vymýšlela.
„Jenom si dělám poznámky“
Když jsem se jí znovu zeptala, proč to dělá, usmála se a řekla, že si jen dělá poznámky pro sebe. Prý ji zajímá, jak se práce rozkládá v čase. Ale pak jsem zjistila, že to není jen o mně – občas ty své poznámky předává i ostatním.
Jednou jsem zaslechla, jak kolegovi říká: „Petra dnes odešla už ve tři, tak si můžeš vzít víc úkolů.“ V tu chvíli mi došlo, že to není žádná „zvědavost“. Ona si z toho vytvořila systém, jak manipulovat se zbytkem týmu.
Začala jsem si všechno zapisovat taky. Jenže ne časy, ale její poznámky, e-maily, chvíle, kdy mě zdržuje, aby mohla „mít důkaz“, že jsem odešla později. Měla jsem pocit, že se z běžné práce stal psychologický boj.
Šéf o tom ví, ale mlčí
Když jsem se svěřila nadřízenému, jen pokrčil rameny. Prý ať to neberu vážně, že Marcela je „prostě taková“. Jenže já se každý den vracím domů s bušícím srdcem.
Mám strach, že udělám chybu, že zapomenu něco vyplnit, že si zase něco zapíše. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Ale proč bych měla odcházet já, když jsem nic špatného neudělala?
Vím, že nejsem jediná. Slyšela jsem, že už z firmy kvůli ní odešli dva lidé. Nikdo se ale neodváží říct to nahlas, protože se bojí, že si znepřátelí vedení. Marcela má totiž dlouholetou praxi a tváří se jako nepostradatelná.
Psychická únava
Dnes chodím do práce s odporem. Ne kvůli náplni, ale kvůli atmosféře. Každé ráno si říkám, že se musím držet, že to zvládnu. Jenže po pár hodinách cítím, jak se mi zvedá tlak, když vidím, že zvedá pero a zapisuje.
Mluvila jsem o tom i s kamarádkou, která dělá personalistku. Řekla mi, že to není normální chování a že bych se měla bránit. Že to může být i důvod pro šikanu na pracovišti.
Přemýšlím, jestli to mám eskalovat výš, nebo prostě hledat jinou práci. Jenže po čtyřicítce už není snadné měnit místo. Navíc mám hypotéku, závazky a nechci riskovat nejistotu.
Na hraně
Někdy přemýšlím, jestli by to takhle vypadalo i jinde. Jestli je problém ve mně, nebo v tom, že některé lidi prostě baví mít nad ostatními kontrolu. Možná ji to uklidňuje, možná jí to dává pocit moci.
Já se ale jen snažím dělat svoji práci, odcházet domů s čistou hlavou a nebát se, že někdo zase bude hodnotit, jestli jsem tam byla „dost dlouho“.
Nechci být ten typ, co si stěžuje. Ale mám pocit, že se z normální práce stal tichý boj o nervy. A já už začínám ztrácet sílu ho vést.
