Článek
O tom, že se jednou vypracujeme, že budeme cestovat, mít hezký dům a pohodlný život. Byli jsme na stejné lodi, oba stejně motivovaní, stejně unavení a stejně nadšení. A já opravdu věřila, že je to navždy. Roky šly, narodila se nám dcera, potom syn. Já šla na mateřskou a on mezitím začal budovat kariéru. Začal se mu dařit obchod, založil firmu, nabalil se jeden úspěch na druhý.
Já zatím běhala po školkách, vařila, prala, starala se o domácnost a snažila se být oporou. Když jsem se po letech chtěla vrátit do práce, nebylo to úplně jednoduché. Obor se změnil, konkurence byla větší, sebevědomí nižší. Nakonec jsem si našla místo v administrativě. Nebyla to kariéra snů, ale měla jsem alespoň nějaké vlastní peníze. I když většinu stejně spolkl rodinný rozpočet.
A právě v tu dobu začaly první narážky. Že moc utrácím. Že bych si měla rozmyslet, jestli opravdu potřebuji nové šaty. Jestli je nutné mít další pár bot, když mám přece dvoje v pořádku. Přiznám se, že mě to zasáhlo, ne proto, že bych toužila po luxusu, ale protože jsem cítila, že se najednou měří jiným metrem. On si kupoval nové sako jako nic, objednával si elektroniku, jezdil na drahé obědy s klienty. Ale já měla mít výčitky svědomí, když jsem si v akci koupila baleríny za pětistovku.
Zlom přišel, když jsem jednou náhodou našla v jeho bundě účtenku z hotelu v Paříži. Nebyl tam s klienty. Ani s kolegy. Byl tam s milenkou. S mladou, usměvavou slečnou, kterou jsem zahlédla na pár jeho firemních večírcích a u které mě nikdy nenapadlo, že by mohla být důvodem, proč se manžel v poslední době vymlouvá na přesčasy a odcizuje se mi. Došlo mi, že zatímco já si doma lámu hlavu, jestli si můžu dovolit koupit podzimní kabát, on si lítá po víkendech s milenkou na výlety. Pořádal pro ni pobyty, kupoval šampaňské, luxusní večeře. A přitom mě doma školil, jak špatně hospodařím.
Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Po všech těch letech, po tom, čím jsme spolu prošli. Po dvou dětech, nemocích, krizích, stěhováních. Ale bylo to tak. Když jsem se ho zeptala, přiznal se bez emocí. Jen pokrčil rameny a řekl, že ho to mrzí, ale že prý mezi námi už dlouho nebylo to, co dřív. A že když on chodí do práce a dře, tak má pocit, že si něco víc zaslouží. Tohle prý nebyla láska, jen rozptýlení. A já mám přece všechno. Domov, děti, jistotu. Jako by to byla nějaká výměnná transakce.
V ten moment se mi zhroutil svět. Ne kvůli jedné milence. Ale kvůli té neúctě. Té samozřejmosti, s jakou bral moji loajalitu a péči. Těm jeho řečem o penězích, o rozmazlenosti, o tom, jak se má správná manželka chovat. A přitom za mými zády rozdával, co chtěl. Nešlo o boty. Nešlo o Paříž. Šlo o princip. O rovnost, o důvěru, o partnerství, které se dávno změnilo v jednostranný obchod.
Dnes jsme od sebe. Nebylo to snadné rozhodnutí hlavně kvůli dětem. Ale nemohla jsem zůstat s člověkem, který mě roky ponižoval a přitom si žil svůj život jako nějaký pan podnikatel z katalogu. Našla jsem si malý byt, začala jsem pracovat na plný úvazek a snažím se postavit znovu na vlastní nohy. Peněz nemám nazbyt, ale koupila jsem si ty boty, které jsem tehdy odložila. Ne proto, že bych je nutně potřebovala. Ale protože jsem si je chtěla koupit. Sama za sebe. A to je něco, co bych si dřív asi nedovolila.
Možná to zní jako banalita. Jeden pár bot. Jeden výlet do Paříže. Ale je v tom celá ta dynamika vztahu, kde jeden může všechno a druhý má držet hubu a krok. Dnes už vím, že takhle nevypadá láska. A že někdy není chyba v tom, že si dovolíte mít něco pěkného. Někdy je chyba v tom, že to někomu jinému vadí.
